Publikum Divadla Kalich (alespoň to premiérové) se chce především bavit. Na tom není u tohoto typu (komerčního) divadla nic nepochopitelného. Zajímavé ale je, jak tato potřeba "manipuluje" inscenací, která jít divákům vyloženě na ruku nechce...
Petr Svojtka nerežíruje Lettsova Zabijáka Joea jako "starou dobrou českou grotesku" (jak této hře dal inscenační podobu její první český režisér Michal Lang před dvaceti lety v Činoherním klubu a jak to pojmenovala Jitka Sloupová), nesnaží se z ní udělat nějakou vyloženou "řachandu", postupuje spíš tak nějak povšechně, neurčitě, tu s dramatičtějšími (vážnějšími), tu s komičtějšími akcenty.
Diváci jako by si ale nepřáli "trápit se" nějakými "smutnějšími" záležitostmi, a tak zejména celou linii postavy Vicki - té Letssovy Laury z Williamsova Skleněného zvěřince, která do hry vnáší lomené tóny a překlápí "sociální" grotesku do tesklivějších, úzkostnějších poloh - svým smíchem doslova zabíjejí. Co replika, ve které Vicki svou nečekanou upřímnností nastavuje ostré zrcadlo ostatním postavám, jejich vykloubenému uvažování - to řehot diváků.
Zajímavé...
Recenze vyšla 1.3 v Lidových novinách
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme