Škorpil: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Zdá se to být dobrý nápad. Nenabízet odpovědi, ponechat klíčovou otázku dráždivě otevřenou a přimět tak možná diváka aby si sám musel vybrat. Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem v Oblomovovi prostě sami neurčují, kdo je ten pravý Oblomov, ve které fází svého zápasu má pravdu. (Což už samo o sobě je příjemná změna oproti Lidské tragikomedii.) Je to ten rezignovaný, ten energicky zamilovaný a odhodlaný, nebo ten smířeně usedlý?
Je tu ale jeden – celkem podstatný – problém. Zdá se mi, jakoby dalším (ne-li možná hlavním) cílem inscenace bylo vytvořit parádní roli pro Michala Isteníka. Prakticky nesejde z jeviště, může se uběhat, uhrát, mění nálady na pětníku, tu pláče, tu se směje… A činí tak opravdu zručně a šikovně. Byť na můj osobní vkus je mu občas trochu moc vidět do karet a bez některých hereckých „triků“ bych se dokázal obejít. Jenže taková role by si vyžadovala, aby s ním publikum mohlo alespoň chvíli jít, aby se mohlo aspoň na chvíli dojmout. Čemuž ale logicky brání ona „nedoslovující“ koncepce, jež nechává diváka vše „jen z povzdálí sledovat“.
Je tu zkrátka rozpor: odtažitá, byť intelektuálně zajímavá koncepce versus vypjatý výkon v hlavní roli, který místy bezmála žebrá o pozornost a prožitek. A k tomu v zásadě tradiční (byť tentokrát přeci jen umírněnější) „kudrlinky“ Hany Burešové s „chórem“, karikaturní stylizací vedlejších postav, operně aranžovaných meziher a zejména pak jednoznačně dojímavý závěr s hrací skřínkou. Možná to nakonec opravdu měl být doják a možná jsem jen já sám okoralý a málo empatický. Tentokrát, přiznávám, vážně nevím.