Švejda: Dvojí faul Marie Reslové

Marie Reslová se ve svém tažení proti nerovným možnostem pražských divadlech získat peníze z veřejných zdrojů (O dvou pekařích, Divadelní noviny 5/2016) dopouští hned dvojího lapsu. Zaprvé: poukazujíc na podobnost produkcí nedotovaného Divadla Kalich a příspěvkových Městských divadel pražských, s vaničkou - rozuměj: s nespravedlností, která je spíš ojedinělá, nikoli typická - rovnou vylévá i samo dítě - rozuměj celý grantový systém. A za druhé: jako výchozí argument ji slouží uvedení "kvalitního" Lettsova Zabijáka Joea Divadlem Kalich, titulu, jehož inscenace je "výborná /.../ jako vystřižená z těch nejlepších let Činoherního klubu. Taky skvěle obsazená: Marek Taclík, Táňa Vilhelmová, Igor Chmela, Ivan Lupták, Anna Fialová."
Každý samozřejmě můžeme vidět inscenaci trochu jinak, přesto: Zabiják Joe v Divadle Kalich je přeci v prvé řadě (ze zcela pochopitelných důvodů) dobře ošetřený produkt; nikoli umělecký výkon, při němž by divadlo cokoli riskovalo:
Lettsova hra (v polovině devadesátých let pro české divadlo skutečně průlomová a "iniciační") byla za těch dvacet let prověřena již několika českými divadly; její tarantinovsky "šokující" černý humor se stal součástí mainstreamové zábavy; pracuje s melodramatickým motivem (postava Vicki), který její drsnost vyvažuje a změkčuje.
Režie se při jejím inscenování nepouští do žádných extrémů, situace - ať již groteskní, tak vážné - nevyhraňuje, nýbrž je naopak obrušuje do všeobecně přijatelné (televizní) nemastnosti neslanosti.
Marek Taclík, Táňa Vilhelmová a Igor Chmela jsou sice dobrými herci, ale v prvé řadě jsou mediálně prověřenými tvářemi, u nichž (a také u hvězdičky Anny Fialové) je jistota, že za nimi lidé do divadla přijdou - a na jejich výkonech už pak, popravdě, zas tolik nezáleží (také je to po mém soudu v inscenaci vidět: každý z nich si hraje, jak je zvyklý a není podřízen nějakému jednotnému řádu).
To všechno jsou věci, kterými se divadlo stará o to, aby si svého diváka  - svého "donátora" nepohněvalo, aby odcházel z divadla spokojený, "zrelaxovaný" a ne nějak zbytečně znepokojený.
Tohle všechno musí přeci Marie Reslová vědět. A přesto ve své glose spěje k závěru: "kdy pražští radní konečně pochopí, že platit si draze to, co mohou mít Pražané i bez dotací, je koneckonců zbytečné".
Myslí to opravdu vážně?