čtvrtek 17. března 2016

Švejda: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Když jsem přesně před rokem, podnícen debatou nad inscenací Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé, psal v článku K situaci v Divadle v Dlouhé o režijním stylu Hany Burešové, použil jsem slova jako opotřebovaný, vyprázdněný, očekávatelný. Nad nejnovější inscenací Hany Burešové v Dlouhé, Oblomovem, mě napadl ještě jeden výraz: zastaralý. Řekl bych, že přesněji pojmenovová problém režisérčiných současných prací. Její styl jako by už zkrátka nerezonoval se stávající dobou, postrádal její "puls".
Ingredience (vyjadřovací prostředky), z nichž je její Oblomov utvořen, dobře známe: "přiléhavý" (precizní) realismus, groteskní nadsázka (v pojetí některých postav - Zachar, Taranťjev), expresionismus (tentokrát přítomný jen v občasné "kakofonické" hudbě), vstupy současnosti (objevení se civilně oblečených figur z pravděpodobně rekonstruovaného bytu, nacházejícího se vedle toho Oblomovova), "avantgardní" práce s "recitací" (viz Oblomovova prvá výprava do společnosti) - to vše jako by ovšem tvořilo krustu, přes níž k nám Oblomovův příběh ne a ne proniknout. Ne snad, že by Michal Isteník nedokázal vyjádřit Oblomovovo až autisticky bytosné tíhnutí k "nehybnosti", ne snad že by pasáž Oblomovova a Olžina zamilování se neměla své kouzlo - ale i tato místa jsem vnímal citově nezúčastněně, jakoby přes sklo; ani ona mě nedokázala do inscenace vtáhnout. Jaký rozdíl oproti, již před šestnácti lety vzniklému, dejvickému Oblomovovi.
Režijní styl Hany Burešové zastaral. Lidsky akceptovatelné, ne už však umělecky.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme