Švejda: Skugga Baldur (Studio Hrdinů)

Napětí inscenaci vydrží pouze do konce prvého výstupu, přesněji do konce prvé kapitoly Sjónova útlého románu, jehož průběh inscenace (s pochopitelnými výpustkami) věrně sleduje. Tereza Hofová, jako jediná účinkující, kostýmově stylizovaná do podoby lišky (resp. liščí krásky - s mohutnými vlasy, kožichem, krátkou sukní a botami na podpatku), vypráví v er-formě o pastorovi, pronásledujícím lišku. To co zatím ve scénicky oproštěné podobě jen jaksi probleskuje - když např. román líčí, jak pastor začne před liškou dělat skopičiny, dělá totéž herečka, válejíc se po scéně; či když román popíše, jak liška varovně zaštěkala, herečka vydá tentýž zvuk - se v dalším průběhu inscenace, kdy se k vyjadřovacím prostředkům připojí především videokamera a projekční plátno (zachycující buď snímání kamery či předtočené záběry), bohužel stává principem: ilustrace.
Režisérka Kamila Polívková k vyprávění (jež se vstupem dalších postav do příběhu inscenačně pochopitelně komplikuje) nepřidává divadelně nic jiného než pouhou ilustraci slov. Ta ilustrace může být třeba i zajímavá a sugestivní (nejsilnější je asi závěrečná pastorova "transformace" do lišky, spočívající v hereččině potření svého nahého těla jakýmsi blátem), ale s vyprávěním nevstupuje do žádného významové vazby, nevytváří žádné "metaforické napětí". Důsledkem je, že z vyprávění mizí jakákoli hlubší významová vrstva - ona alegorie mezi "otevřeným" a "rigidním" světem (jak je představují postavy intelektuála Friorika a pastora Baldura), na níž je Sjónův román postaven. A to, že se divákovi ozřejmí - pozor: spoiler alert - až v dopisu, který nalezne na začátku představení na svém sedadle a který má otevřít až po představení, je už poněkud pozdě.
Recenze vyšla 5. 4 v Lidových novinách