Klicperovo divadlo: Nikdy
Národní divadlo Brno: Běsi
Dneska jsem to měl naopak. Na Fričovu a Lagronové Nikdy jsem se těšil a nijak zvlášť mě to nenadchlo, večer na Běsy jsem naopak bral tak trochu jako trestnou výpravu na levičácky znásilněného Dostojevského, a byl jsem docela mile překvapen. Poslední dobou se nedá na nic spolehnout, samozřejmě když nepočítáme, že vedro je pořád nesnesitelnější a v okýnku naproti Vile Mysteria mají docela dobré víno. A k tomu ještě ten zatracenej brexit. A spousta neméně zatraceného mudrování kolem něj všude na Facebooku.
Nikdy Začalo to moc hezky. Místo standardní výzvy k vypnutí mobilů zapěly dotyčnou větu andělské kůry již v rámci samotného představení (jaká úleva: ten ušlechtilý hlas, bodře vtipkující o zlaté rybce, beru jako rafinovaný trest za všechny nepěkné recenze, které jsem kdy o Klicperáku napsal). Pak se začalo rozehrávat Lagronové obvyklé téma: tři sestry, pokroucené rodinné vztahy, neschopnost vymotat se ze smyček, které zůstaly po rodičích, neschopnost žít. Jan Frič to s trojicí Martina Nováková, Kamila Sedlárová a Zora Valchařová-Poulová pojali jako stále se stupňující vykloubenost, od stále silněji ironizovaného pseudorealismu se postupně propracovali až ke grotesce, ale nijak zvlášť mě netěšilo sledovat představení ani v jedné poloze. Už jsem tu o tomhle typu inscenací psal v souvislosti s kladenskou Matkou: je to udělané pečlivě a poctivé, dá se racionálně odčítat, o co asi inscenátorům šlo, jenže strhující podívaná to není. Režisér se odvázal až v závěru, kdy se na scéně objevil Ježíš, kterého Lagronová nabízí coby řešení – Spasitel se zjevil kdesi nahoře u stropu, trochu přitom blikal, nad stěnou zářila papírová holubice, prostě katolický kýč jako vyšitý. Je to chůze po hraně, Frič se jistě nechtěl ve finále smyslu celé hry vysmát (proč by pak ten text inscenoval), ale úplně vážně se to spasitelské finále vzhledem k předchozímu vyvádění pojmout také nedalo. Ať tak či onak, divadelně to byla nejzajímavější pasáž představení.
Běsi Jistě, ten závěrečný (přimyšlený) obraz, ve kterém se v hořící chudé části města konají pogromy „všech proti všem“ zatímco na druhém břehu si bohatci v klidu užívají luxusu, je banální plakát. Navíc plakát dost nebezpečný, třeba když si uvědomíme, jak to v reálu zatím vždycky dopadlo, když se podobné výzvy ujaly (myslím tím radu: „vy hloupí utlačovaní, nemlaťte se mezi sebou, spojte se a udělejte tu revoluci pořádně“). Ale co bychom od dramatizace kovaného revolucionáře Romana Sikory čekali jiného, jakkoli je to v případě jednoho z nejslavnějších světových „protirevolucinářských“ románů docela na pováženou.
Asi bych se obešel i bez připsané figurky Fjodora Michajloviče, žebronícího o almužnu, a zcela jistě i bez manýry v podobě syntakticky vykloubených vět s neustálým opakováním slov. Ale jinak všechna čest, Martin Čičvák přišel s inscenací výtvarně strohou, přitom ale čistou a herecky přesnou. De facto zredukoval Běsy na dvojí balábile, „boháčské“ a „revolucionářské“, přičemž v obou případech nešetří jedovatou ironií (často i nefalšovaně zábavnou). Bohatci se tupě trumfují tím, kdo má kolik duší, revolucionáři idiotsky hlasují o tom, jestli je jejich shromáždění schůze nebo ne. A dámy z té první party se chodí na revolucionářské chůze romanticky dojímat. Ano, tohle je svět, který by si zasloužil být smeten a my se na to můžeme dívat s vědoucím posměšným úšklebkem. Tím spíš, že je to ten náš svět, jak inscenátoři neopomínají pravidelně připomínat (třeba zmínkami o uprchlících).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme