Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 6. (sobota 25.6.)

KALD DAMU: STAR VRZ
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ: HAMLETI
JAN KAČENA A PETR REIF: UNHAPPY HAPPY
RELIKTY HMYZU: F. RACEK

No vida, přišel víkend, trochu se ochladilo, ale očekávané ničivá bouře nikde - a byl z toho zatím jasně nejpovedenější festivalový den. Obligátně lyrické a poněkud řídké představení Solo Matches sice ještě po ránu o ničem moc skvělém nesvědčilo, následující kalďácká starwarová legrácka Star Vrz už ale byla výborná. Tři pánové narvaní do stříbrných kombinéz vyprávěli a lehce rozehrávali tři příběhy z nevlídné budoucnosti, potom krásně trojhlasně (a vzhledem ke kontextu zcela absurdně) zapěli lidovku, načež vše vyvrcholilo soubojem na (laserové) meče. Jsem Hvězdnými válkami a podobnými radovánkami zcela nedotčený, takže mi asi utekla spousta narážek, navzdory tomu jsem se však bavil výborně. O nic víc ani nešlo, ale zas tak málo to není, to teda ne.



Hamlety jsem viděl už doma na Zábradlí, líbili se mi, a tak jsem se na ně vypravil znova. Dobrý dojem se nejen potvrdil, ale ještě posílil. Inscenace si sedla, běžela krásně hladce, gagy i zlomy do vážnějších poloh vycházely, jak měly a hradecké publikum na to všechno nadšeně reagovalo. Dámy bonusově obdivovaly mužnou nahotu herecké části ansámblu. Panující pohodu nedokázala narušit ani padající stěna, kterou museli technici zezadu přišroubovávat, zatímco jí Jan Hájek zepředu podpíral a tvářil se, že se mu zvuk vrtačky ozývá uvnitř vlastní bolavé hlavy.

Divadelní autobus patří už léta k oblíbeným hradeckým atrakcím, letos se tam ale kromě obvyklých domácích představení divadla Bufet a koncertů Svižných klusáků konalo též několik repríz monodramatu Unhappy Happy, které s exklusákem Petrem Reifem nazkoušel Jan Kačena. Vyšli přitom z citací obskurních výroků dnes již pozapomenuté figurky devadesátých let Vincenta Venery a psychiatrických historek neurologa Olivera Sackse. Představení má jediný cíl: sleduje postupný rozklad osobnosti, od počáteční spíše zábavné „magořiny“ až k závěrečnému totálnímu a beznadějnému rozpadu.

Přísně vzato, nestalo se tu a nebylo tu řečeno nic úžasně objevného nebo překvapivého, jakkoli inscenace obsahuje několik hezkých režijních nápadů a chytáků – skutečně podstatné je ale to, že se hraje s mimořádnou energií a téměř brutální bezohledností k sobě i k divákům. Výsledkem byl zážitek ne tak docela příjemný (o něco takového tu zjevně ani nešlo), ale o to intenzivnější. Jan Kačena potvrdil, že umí vést věci na hranu že dokáže to podstatné říkat mimo slova a racionální přímočaré sdělení. Petr Reif mu v tom byl více než důstojným parťákem, tak tělesně intenzivní (omlouvám se, že to slovo používám znovu, ale je klíčové) herecký výkon jsem neviděl, ani nepamatuji. V autobusu to celé bylo umocněno vydýchaným a klaustrofobně stísněným prostorem, ze kterého není úniku. Výsledkem je, že se bojíte nejen o herce, ale i tak trochu o sebe. Migrujícím motive těchto festivalových glos je „solidní standard“. Nemyslím, že to je cosi a priori zavrženíhodného, ale neumím si pomoci: moje sympatie mají spíš lidé jako Kačena a spol., ztělesněné popření „solidního standardu“ snad ve všech myslitelných ohledech.

A na závěr ještě Relikty Hmyzu a jejich čechovovská variace F. Racek (Život a dílo). Nebo spíš tryzna po pohřbu umělce, dříve známého jako Treplev. Bylo to dekadentní a vizuálně rozmáchlé, také počasí se na otevřené scéně snažilo dodat představení maximum dramatičnosti, ale málo platné: chyběla ona kačenovská zběsilost a energie. Výsledkem byly trochu rozvleklé výpisky „uměleckých motivů“ z Racka, naražené na banální „selfíčkovou“ současnost, a postupně doplňované dalšími citacemi, které odhalovaly prázdnotu velkých uměleckoidních slov a proklamací. Alespoň tedy odhaduji, po prvním falešném konci už jsem se v tom trochu ztrácel.