Škorpil: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí)

Fričův (a Františákův) Oblomov, neboli Óm jako Oblomov, má nakonec překvapivě mnoho společných rysů s nedávnou inscenací Hany Burešové. Především po stránce režijní: oba inscenace výrazně stylizují, oběma se podaří vytvořit několik výrazných scénických obrazů (Fričovi zejména milostnou scénu Oblomova s Olgou), ale zároveň se ani jeden nedokáže vzdát toho, co jsem v glose před pár měsíci nazval „kudrlinkami“. A tak si Frič neodpouští vnitrodivadelní narážky (hra se jmény a jiné narážky), okázale shazuje vypjaté momenty režírovaným (a bohužel i nemarkýrovaným) odbourávaním se a vůbec celé to chce být hodně „punkové“, odvázané a šíleně. Obdobně jako Burešová, také on nechává herce hrát především to, v čem je jim nejlépe, takže Jiří Vyorálek střídá „ledabylé“ podehrávání s vypjatou expresí, Leoš Noha je zemitý dobrosrdečný hrubián, Petr Čtvrtníček předvádí dalšího protřelého burana vekslácko-taxikářského typu a Magdaléna Sidonová další upřímnou „ženu z lidu“. Stejně jako v Dlouhé, i tady se na to samozřejmě kouká dobře, ale zároveň tak nějak příliš pohodlně a po chvíli vlastně i bez výraznějšího zájmu. Ještě že je tu Olga Johany Matouškové,
tajemná, osudová a nejistá sama sebou. A přitom dostatečně proměnlivá, jemná i prudká. (Ale kdo ví, dost možná že na konci příští sezony i u jejího výkonu přibude ono „znovu, stále a opět“.)
Nápad hrát Oblomova jako cestu opravdovému Nic, jako téměř mystickou pouť (samozřejmě že trochu shozenou) do nitra sebe samého a k osvobození od všech těch „životů“ je vlastně zajímavý. Jen ta cesta je trochu moc klopýtavá, rozbíhavá a „schválná“. Jak nyní Na zábradlí, tak nedávno v Dlouhé, byl možná režisér až příliš nechán napospas sám sobě a chyběla mu přísnější opozice. Třeba v osobě dramaturga, který je víc než oddaným fanouškem.