Mikulka: Vzkříšení (Dejvické divadlo)

Virtuózní

Musím se přiznat, že na novou premiéru jsem šel do Dejvického divadla naplněn obavami, že se definitivně potvrdí to, co „tak nějak“ visí už delší dobu ve vzduchu: soubor zasypal sám sebe vlastním úspěchem, herci na divadlo nemůžou mít kvůli nesčetným televizním a filmovým aktivitám pořádně čas, stejně jako nový umělecký šéf Michal Vajdička, jenž pracuje na Slovensku a doma se k první režii dostal až na konci své druhé sezóny, poslední zdejší inscenace nebyly zvlášť přesvědčivé, ale vlastně na tom vůbec nesejde, protože divácký zájem je tak velký a tak jistý, že stačí nasadit autopilota a pohodlně si mrskat to své dalších čtyřicet let jako Cimrmani. Tím spíš, že po odchodu Miroslava Krobota nezůstal nikdo, kdo by soubor cíleně a systematicky vyšťuchoval z pohodlně vyjetých kolejí... Těžko polemizovat, jenže navzdory tomu všemu se ukázalo, že zdejší kouzlo má mnohem tužší (nebo spíš hlubší) kořínek, než by se mohlo zdát.

Vzkříšení sice nenabídlo nic extra převratného, ale je to špičková inscenace; nejlepší, s jakou Dejvičtí přišli od (rovněž Vajdičkova) Racka. Virtuózně napsaná hra s paradoxy, ve které se vše a všechno několikrát převrátí ve svůj opak, okázale bizarní zápletky, nenápadně přesná režie, virtuózní herectví. Mimořádně zábavné rozdávání karet v první polovině, nenásilné naťukávání vážnějších témat po přestávce. Hraje se o Lásce i o existenci Boha, v závěru už vlastně docela vážně, a vůbec to nebolí. Jako bonus spousta odkazů na Čechova i Woody Allena, kteří tu plní roli jakýchsi kmotrů. Sázka na jistotu, samozřejmě, jenže málo platné – na srovnatelně suverénně napsané a zahrané divadlo dnes v Česku narazíte jen stěží. Virtuozita v sobě sice nese nebezpečí do sebe zahleděné samoúčelnosti, ale stejně: je radost sledovat někoho, kdo to prostě umí.

více informací o inscenaci zde
recenze vyjde v Týdeníku ECHO
foto Hynek Glos