Švejda: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Sen čarovné noci jako "letní podívaná"? Jako opojná féerie, zbavená hlubších a temnějších tónů? Vlastně - proč ne. Beru-li tuto inscenaci jako titul, určený pro "nejširší divácké vrstvy".
Špinar (opět) ponechává z Shakespearovy hry jen její kostru; nebo ještě jinak řečeno: dělá z ní jen jakési libreto, na které navěšuje své vizuální efekty a převážně obrazivý a pohybový způsob vyjadřování (zajímavé: pokud inscenace hovoří pouze "činoherní řečí", pokud herci pouze "mluví", začíná drhnout). A tahle jeho řeč má spád (tak akorát na sto minut bez přestávky), kouzlo i humor.
Režisér dobře ví, že nesmí nechat dát divákům vydechnout, že je musí zásobovat novými a novými nápady, aby udržel jejich pozornost. Přesvědčivý je jak vizuálně (např. scénografické rozvržení prostoru s ochozem a dominujícími objekty trampolínou a obrovskou reprobednou, vizuál Titanie a Oberona a la Letopisy Narnie), tak pokud jde o "výrobu humoru", o promyšlené rozvíjení gagů (i linie řemeslníků chystajících divadlo - převedená na rodinku, "terorizovanou" animátorkou svatebního veselí - je tu k přečkání). Potěší i herectví - odpsychologizované, permanentně proměnlivé, složené jakoby z nejrůznějších citací - zkrátka, současné. A akcentování postavy Heleny jako té partnersky plonkové, která se de facto stává spouštěčem všech eskapád, dává inscenaci vlastně i jistý tematický úběžník.
Zkrátil bych inscenaci o cca pět minut, má zbytečně nastavovaný a doslovující konec, prvá promluva Thesea a Hippolyty k publiku úplně stačí.
Možná překvapivě, pro mě je ale Sen čarovné noci nejzdařilejším počinem Špinarovy prvé šéfovské sezony.