Čumba: Bludiště seznamů (Alfred ve dvoře - Boca Loca Lab)

Lyrická opera žije

Po tři červnové večery mělo publikum Alfreda ve dvoře možnost zažít operní představení Bludiště seznamů. Skladatel Martin Smolka ve spolupráci s režisérem Jiřím Adámkem připravil exkursi do světa, v němž se hraje dobrá soudobá česká hudba. Navíc se v tomto světě hraje i divadlo. Pokud to má dramatický spád, jednotlivé složky se spojí dohromady, v civilizovaných zemích se tomu říká opera.

V českých zemích je možnost zažít takový jev výjimečná, poněvadž je velmi neobvyklé, aby fungovala více než jedna či dvě z oněch složek, ze kterých se opera skládá. A bez toho to prostě nejde. Divákovi často nezbývá, než se vydat za operním zážitkem do světa sto, dvě stě či tři sta let starého divadla, které se i na našich scénách občas uvádí v pěveckém provedení dokonce lepším než bylo to, pro které byla díla v dávných časech komponována. Pokud chce český divák v jednadvacátém století slyšet a vidět to nejlepší z modernější produkce, musí se tak jako za časů jha hamburského či útlaku komunistického vydat jinam. Na nejlepší českou operní roli naší Magdaleny Kožené i s Rollandem Villazónem do Berlína, kde jim operu (docela dlouho mrtvého) českého skladatele Bohuslava Martinů Julietta diriguje Daniel Barenboim. Nebo do Mnichova, kde stejný Villazón zpívá polárníka Scotta a nějaký Kirill Petronko to diriguje, v opeře dokonce současného českého skladatele Miroslava Srnky. 

Z Ostravy do Alfreda

Není možné křivdit ani těm několika málo donkichotům české opery, kupříkladu jednou za dva roky se v Ostravě odehrává festival Dny nové opery Ostrava, kde se k českým premiérám již také mrtvých hudebních géniů Xanakise či Ligetiho hrají i premiéry oper žijících českých skladatelů. Dny nové opery Ostrava shodou okolností probíhaly zrovna poslední červnový týden a v Alfredu ve dvoře se podařil zázrak: staronové nastudování díla, které zaznělo právě v Ostravě před dvěma lety! Skladatel i režisér se nad svým opusem znovu setkali a údajně z produkčních důvodů se rozhodli jej převést do komornějšího tvaru. Zmenšením obsazení i oproštěním scény se dle nich dílo natolik proměnilo, že pozměnilï i název.

Z pohledu diváka šly změny ku prospěchu věci: na oproštěné scéně se musí posluchat hudba a nic neruší posluchačovo soustředění právě na ni. Člověk si v 21. století často připadá, že za to, že si dovolil chtít od opery v první řadě hudbu, dostane během či po skončení některých operních produkcí přes držku! Od zainteresovaných emocionálně upjatých profesionálů se to dá pochopit, ale že se podobný přístup rozšíří i mezi diváky… darmo mluvit.

Zájmová činnost na úrovni

Proč se podobně zeširoka v recenzi rozepisujeme o podmínkách v české opeře a nikoliv k představení samotnému? Zrekapitulujme si: autor tohoto textu na vlastní oči viděl členy orchestru Národního divadla, kteří kazili Smolkovu partituru v opeře Nagano. Zlé jazyky tvrdí, že byl pokaždé vylosován zástupce orchestru nespokojeného s takovou hudbou, který ji vždy onoho večera kazil úmyslně.



Právě na úspěšné Smolkovo Nagano chtěl navázat objednavatel opery režisér Jiří Nekvasil. Jeho dramaturgická řada Bušení do /železné/ opony byla svého času jedinou platformou pro současnou českou operní hudbu. Po Nekvasilově přesunu do Ostravy to nějakou dobu trvalo. Přesto se povedlo.
Zopakujme si i to, co říká v časopise Svět a divadlo 3/2015 producentka představení Maria Cavina: "moderní divadlo vztvářené mimo zaběhlé instituce je v novém tisíciletíu u nás pro zúčastněné pouze zájmová umělecká činnost." Nikdo z účastníků představení se tím neživí. Skladatel Martin Smolka je pedagogem na JAMU v Brně, režisér Jiří Adámek je režisérem po vlastech českých a taktéž pedagogem na pražské DAMU atd.

Samotné Bludiště seznamů hrají dvě kvarteta obohacená hostujícími sólisty. Kvarteto hudebníků se sólovou hrafou a preparovaným klavírem. A kvarteto nezpěváků, „mluvců“, doplněné o zkušeného operního zpěváka Jana Mikuška. Z produkčního hlediska je tak to prosté, milý Watsone. Pokud spolu kvarteto opravdu pravidelně hraje, jako soubor Boca Loca Lab již skoro deset let, mluvci na sebe slyší a tato souhra se musí projevit. Dokonce protagonisté nemusí umět ani zpívat, stačí, že umí mluvit. Pro smyčcové kvarteto to analogicky také platí. Partitura přepsané pro ně je v jejich podání zahraná přesně.

Scéna je prázdná, jen v pravé rohové části sedí hudebníci. Světelný design se již učí v ČR a Alfred ve dvoře byl v tomto směru průkopníkem, přesto: tak jemná práce se světlem bohužel ještě není na českých scénách vidět každý den! Že svítit dlouhou linkou na hranu scény s pozadím vytvoří zlom, by mohlo vědět i malé dítě se svítilnou, leč neděje se tak. Že režisér světlem strukturuje jednotlivé části inscenace, je pak tím pádem nad slunce jasnější. Přitom ale světelný design není popisný – scéna moře nemusí být modrá.



Další zprávou je, že sem tam malý, sotva postřehnutelný, intonační či rytmický kiks si dovolili hostující sólisté. Návštěvník si tak může udělat představu o nastavené úrovni: nejlepší český fistulkový operní zpěvák, který předvádí i na svůj standard solidní výkon, má víc kiksů než „mluvci“. Z toho též vyplývá, že souhra mezi nimi je proti ostravskému uvedení opět na nové kvalitativní úrovni (viz nahrávky níže). Upozornění: recenzent nedoporučuje sledovat pracovní nahrávky, když máme možnost slyšet novou kvalitu.

Martin Smolka se založením orchestru Agon stal jedním z domácích průkopníků nové hudby. V opeře Nagano ukázal, že od doby, kdy Haydn udělal strukturu symfonie a Monteverdi začal pro dramatické zpívané dílo používat název opera, se nic lepšího pro poměřování schopností pánů skladatelů nevymyslelo. Smolka ukázal známé pravdy. Drama se tvoří dialogem. Dramatické napětí nemusí přinášet odpověď na otázku: o čem to bylo? Seznamy posloužily jako záminka. Epický děj může v opeře vyjít naprázdno. Lyrická opera žije.

Zbývá tedy závěrečná otázka: Je to jen hříčka? Nebo se jedná opravdu o operní dílo? Odpověď je snad z výše uvedeného již jasná. Skladatel Martin Smolka s nezpěváky a bez velkého orchestru v opeře obstál. Na výbornou.

LADISLAV ČUMBA

foto: Michal Ureš
více viz Boca Loca Lab , Bludiště seznamů  ,
odkazy - verze 2014 - nedoporučujeme: youtube , audio:

Martin Smolka/ Jiří Adámek: Bludiště seznamů
Alfred ve dvoře
27., 28. a 29. června 2016
recenze psána z reprízy: 28/06/2016

Mluvci: Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb
Kontratenor: Jan Mikušek
Smyčcové kvarteto Pavla Bořkovce ve složení Alexej Aslamas (housle), Ondřej Hás (housle), Matěj Kroupa (viola) a Štěpán Drtina (violoncello),
Klavír: Jana Holmanová
Harfa: Hedvika Mousa Bacha

Režie, libreto: Jiří Adámek
Hudba:: Martin Smolka
Scénografie: Ivana Kanhäuserová
Zvukový design: Jan Veselý
Světelný design: Jan Kalivoda, Ivana Kanhäuserová
Produkce: Maria Cavina (jedefrau.org)
Koprodukce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 27. 6. 2016, Alfred ve dvoře, Další představení jsou plánována ve dnech 6., 7. a 8. listopadu 2016