Etlíková: Tváře Medy + Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí

Petr Lébl a Meda Mládková ve filmových dokumentech

V pondělí se ve Světozoru promítaly dva filmové portréty slavných a adorovaných osobností. Obě díla vznikla nedávno na FAMU a vzájemně se doplňovala - tvůrci látku zpracovali kontrastními způsoby. Autorka prvního se vydala nekompromisně proti všem mýtům, jimiž je portrétovaná osoba opředená. Režiséři druhého snímku pracovali výhradně s materiálem, v němž se odráží kult zachycené osobnosti a o konfrontaci jim vůbec nešlo.


Portrét technikou leptu

Veronika Janečková se při natáčení filmu Tváře Medy setkala se s mecenáškou Medou Mládkovou, když jí bylo devadesát dva let. Nacházela se tedy ve stavu, kdy už pro ni nejspíš bylo velmi těžké držet si společenskou masku „kulturně vzdělané“ velkorysé dámy. Svět, v němž se proslavila, už dávno přestal existovat, a pokud se někdy obklopovala lidmi, kteří jí byli schopni nastavovat zrcadlo a korigovat její názory, už nejspíš nežili. Mládková se při natáčení nacházela ve velmi oslabené pozici, která si říkala o shovívavost, režisérka ale přesto vytvořila její značně demytizující portrét.



Jedna z tváří Medy Mládkové ve filmu vyznívá velmi negativně. Režisérka jí zřejmě nebyla příliš sympatická a nestála jí asi za to, aby v její přítomnosti potlačovala panovačnou a pyšnou stránku své povahy a snažila se působit inteligentně. „Beze mě by Kupka vůbec nebyl,“ prohlašuje Mládková v jednu chvíli, a za moment režisérce radí, kolik kilo by měla zhubnout, aby už nebyla „tak tlustá“. Když mluví znaleckým tónem o Kupkových obrazech, říká přesně to, co je třeba vědět k maturitě. Egoistické a naivní projevy staré paní nemilosrdně rozleptávají její mediální obraz všestranně kultivované mecenášky. Působí jako snobka, která dovede pouze šarmantně tlachat se společenskou smetánkou.

Film má ale vedle této svérázně agresivní roviny ještě jemnější rozměr. Scény, v nichž mecenáška hovoří o svých projektech nebo před davem naštvaných Pražanů hájí výstavu umění pod širým nebem, nevyznívají vůbec ironicky. Mění se tón, kterým Mládková s režisérkou mluví – upřímně se jí svěřuje. Konečně se projevuje tak, jak jí to je přirozené – jako schopná a charizmatická organizátorka, která umění sice moc nerozumí, ale miluje ho a je připravená za něj bojovat. Nic víc, nic míň.

Výpověď filmu Tváře Medy je velmi přísná, ale určitě chce být spravedlivá a působí přesvědčivě. Popravdě jí ale nedokážu uvěřit stoprocentně. Natáčet konfrontační dokument s devadesátiletou paní je podle mě z etického hlediska minimálně sporné. Někdy se říká, že teprve stáří nemilosrdně ukazuje, kým jsme. Nevím. Možná člověk v devadesáti letech naopak zbanální a začne se chovat jako snob…

Zapomenout na objektiv

Největší část filmu Člověk si sám se sebou vystačí, respektive nevystačí tvoří sestřih z fascinujících videí, která natočil Petr Lébl se svou scénografkou Kateřinou Štefkovou během volných chvil při zkoušení v Tel Avivu. Scénografka se v nich poddává manipulacím a všemožným vyváděním z míry, jimž ji podrobuje režisér-kameraman Lébl. Na záběrech vypadá nádherně – je uvolněná a šťastná. Působí to, jako by pro ni bylo natáčení a kontakt s kameramanem tím nejpříjemnějším, co ji mohlo na světě potkat.

Některé scény ale idylické flirtování kazí. Do hry se občas dostává (a rychle ji zas opouští) chladný podtón, kdy komunikace míří kamsi přes čáru. Třeba když chce Lébl po spolupracovnici, aby na jakési rozhledně s výhledem na válkou zničený Tel Aviv předváděla scénu, jako by ji zastřelili. Anebo když se jí z ničeho nic zeptá, jaký má vlastně vztah ke svému kameramanovi, jestli je to její přítel (a přitom z kontextu vyplývá, že není). Štefková se v takových chvílích na moment zarazí, znejistí, a pak dál pokračuje ve hře, jako by se nebylo nic stalo. Během zaváhání se však změní atmosféra – kameraman jako by byl najednou od natáčeného „objektu“ dál a i scénografka se musí do hravosti chvilku nutit. Jakmile Lébl překročí hranici flirtování, vynoří se na několik vteřin úzkost, vzpomínka na smrt a strach z osamělosti. Úplným protipólem idylických her jsou pak „selfie“ videa, kdy mluví Lébl na kameru sám a přitom klidně a bez energie a větší inspirace vtipkuje. Kontrast s předchozími scénami podtrhává skutečnost, že nyní je jeho jediným skutečným partnerem chladný objektiv.

Film lze číst jako pokus o zachycení Léblova zápasu o vřelý opětovaný vztah ke svému okolí a k životu vůbec. Je to ale jen jedna z mnoha možných interpretací. Nikola Krutilová a Jan Kačena neposkytují žádné jednoznačné indicie, které by usměrňovaly proud divákových asociací. V každém případě si ale lze z promítání odnést jemný a emotivní zážitek, který inspiruje k intuitivnímu dotvoření.

BARBORA ETLÍKOVÁ