Mikulka: Festivalová hysterie aneb Slyšení

Festivalová hysterie je jev špatně definovatelný, ale prokazatelně existující, protože opakovaně pozorovatelný. Obzvláště silně se projevuje na akcích, jejichž součástí je debata, při které se lze v lecčems kolektivně utvrdit (typicky třeba Ostravar), ale zřejmě stačí i zvýšená frekvence sociálních kontaktů na festivalu jinak společensky chladném (typicky třeba Divadlo Plzeň). Lze na ní silně vydělat nebo naopak dostat důkladně napráskáno. Nebo obojí, což se stalo ostravské Aréně s jejím Slyšením.

Po Ostravaru následovala tsunami nadšení, sprška hvězdiček v DN i hlasů v anketě SADu, díky které se Slyšení stalo inscenací roku. Před Plzní byla nálada kupodivu právě opačná: panovala předběžná nedůvěra a slyšet byly spíš hlasy, tvrdící nebo odhadující, že to nejspíš bude pěkná slabota. Samotné plzeňské představení bylo přijato dosti chladně a když kolega Šotkovský - jinak v soudech dosti zdrženlivý - na Facebooku vynesl drsný osudek (hovoří o morálním kýči a divadlu mravní pohodlnosti), dostalo se mu pouze lajků a souhlasných přitakání, nezaprotestoval nikdo.



Ani já neprotestuji nějak vášnivě, Slyšení považuji za inscenaci vcelku slušnou, ale nijak zvlášť strhující. Poněkud mnohomluvně opakuje to, co se na dané téma (banalita zla, antisemitismus) obvykle říká a říkat sluší, činí tak ale způsobem, který se mi nezdá nijak zvlášť zavrženíhodný. Několik postav je dosti zbytečných, ne-li přímo protivných, to ale kompenzuje velmi dobře hrající ústřední duo Cisovský – Čuba. Přepálenost na můj vkus až příliš „plnotučně ironického“ finále bych si klidně odpustil, ale vydržet se to dalo, tvůrci holt ve snaze dopracovat se k čemusi obecnějšímu hodně přitlačili na pilu.

Názory se mohou samozřejmě lišit (ani nemluvě o tom, že doma v Aréně bývají představení o poznání koncentrovanější než na zájezdech), ale stejně je to nějaké divné. Kde jsou teď ti ještě nedávno tak bezvýhradně nadšení? A kde byli tehdy ti dnes tak bezvýhradně otrávení ? V každém případě: to, jak snadno a bez odporu se může „převládající názor“ pohybovat ode zdi ke zdi, je pozoruhodná podívaná.