Mikulka: Hanebnost + (M)učedník (Divadlo Plzeň 2016)

Co do zahraničních inscenací se letošnímu plzeňskému festivalu - navzdory známým jménům - zatím zrovna moc nedaří (i když uznávám, ti, kdo byli nadšení z úvodního Mýcení, to asi vidí trochu optimističtěji) . Ve čtvrtek došlo na „náhradní“ maďarskou Hanebnost a v pátek na ruského (M)učeníka - a v obou případech bylo rozpaků více, než zdrávo.

Režisér Kornél Mundruczó zadaptoval román jihoafrického autora J.M.Cotzee a nabídl lehce rezignovanou vizi odpouštění, nebo ještě spíš smíření se s realitou, přijetí stavu věcí. V úvodní scéně skupina černošských sousedů brutálně znásilní a oloupí bílou sousedku, v závěru se ta samá žena (poté, co odmítne emigrovat) rozhodne nechat si dítě (které je důsledkem znásilnění), předá sousedům svou půdu  a formálně se provdá za jejich vůdce, což je jediný působ, jak může za daných okolností přežít. Její otec je vyhozen z univerzity kvůli aféře se studentkou (využité fanatiky politické korektnosti k exemplárnímu procesu), odstěhuje se na venkov, zbaví se pýchy (“odloží sako“) a najde smíření jako pomocník v útulku pro psy. Mundruczó kombinuje drastické scény se zpívanými (po technické stránce byly provedeny skvěle) a směrem ke konci do této směsi přilévá stále více dojemnosti, ne-li přímo kýče. Sázení bílých květů do písku, ve kterém se předtím znásilňovalo, bych si klidně odpustil, dlouhé předvádění roztomilého živého pejska bylo roztomilé, ale i tak... Ta úplně hlavní potíž je ale v tom, že nejpozději ve chvíli, kdy začne být zřejmé, o co tu vlastně jde (vyprávění narušuje časovou posloupnost), působí představení už jen jako rutinované vršení obrazů sice efektních, ale nijak strhujících.

Něco podobného se dá říci i o adaptaci Mayenburgova protináboženského (M)učedníka na ruské poměry. Středoškolský student se změní v náboženského fanatika, komunikuje téměř výhradně citáty z Bible a terorizuje celé okolí, které mu zvolna ustupuje. Náboženský fanatismus je stále zběsilejší a nevyhnutelně skončí u antisemitských útoků na liberálně naladěnou učitelku, pokusem o její vraždu a dojde dokonce i na dokonanou vraždu spolužáka. Kirill Serebrennikov to celé podává jako komedii typů, hranou se zcela prvoplánovou názorností a dosti přímočarý humorem. V tomto ohledu představení připomínalo středně povedený televizní sitcom, včetně toho, že to bylo místy docela vtipné a jindy (s odpuštěním) docela hloupé. Ani nemluvě o moru v podobě hraní na mikroporty, které dění na scéně zploští podobně jako fotografii blesk.



Hru jsem předem neznal, a tak jsem po úvodním rozdání karet neustále podvědomě čekal, že se to celé nějak obrátí, že se ukáže, že to má být ironie na druhou, že ty banálně nahozené figury nejsou míněné úplně „doopravdy“, prostě že se inscenátoři pokusí dojít dál, než k prvoplánovému varování před nebezpečným náboženským fanatikem, kterému velká část okolí tajně fandí. Marně.

 Více informací zde