Mikulka: Youarenowhere (Andrew Schneider, 4+4 dny v pohybu)

Od nezávazné legrace k vymýtání niterných traumat

Pod rafinovaně ambivalentním titulem Youarenowhere se na závěr festivalu 4+4 dny v pohybu představil americký performer Andrew Schneider s inscenací, kterou píár text doporučoval blábolivým slovním výronem „Jeho představení je multimediální, a přesto ne chladná existenciální meditace, ostrá jako žiletka. Používá v ní principy fyzické přednášky i pop kultury a slibuje za to osobní prozření. Používá k tomu tolik zvukových efektů, že čekejte totální přehlcení, které vás z jeviště přenese do úplně jiného světa, kde se možná dozvíte, proč žijete teď a tady.“ Jen o málo méně podezřele působil rozhovor se Schneiderem pro Český rozhlas a z traileru se jako obvykle nedalo odhadnout skoro nic... zkrátka klasický zajíc v pytli. O to příjemnější překvapení se pak v Arše odehrálo.



Celé to začalo jako podivná stand-up comedy, Schneider zábavně povídal, těkal od tématu k tématu, parodicky zazpíval slaďák o opuštěném městě, trochu laškoval s divačkami v první řadě – a vůbec dokázal být velmi vtipný i uvolněný. Celé to ovšem bylo trochu podezřelé, protkané „výpadky“, kdy se náhle v půli věty zhaslo, ozval se břichem otřásající hluk a performer se náhle zjevil na úplně jiném místě. Dotyčné nespojitosti pak Schneider přímo tematizoval pomocí oblíbeného relativistického vlaku (na můj vkus už poněkud profláklého) a dospěl ke známému tvrzení o tom, že v každém systému se mohou události jevit jinak a bez pevného bodu (který neexistuje) nelze určit žádnou absolutní pravdu.

A pak se začaly dít věci. Začalo to jako hrátky se zrcadlením, jenže postupně se protagonista a jeho odraz stále více osamostatňovali, až se ukázalo, že to jsou dva různí herci (skvěle synchronizovaní, nutno dodat), a co víc, dokonce, že i publikum, které se objevilo v „zrcadle“, nejsme „my“ (tedy náš odraz), ale dosud nevidění „jiní“ diváci na druhé straně. Rozdvojený performer začal vyprávět svůj životní příběh; snažil se přitom své druhé já všemožně setřást nebo nachytat, ale nešlo to. Nakonec rezignoval - a obě jeho já se konečně rozdělila. Načež jsme byli vyzvání, abychom si vyměnili místa s tajemnými „jinými diváky“, díky čemuž jsme se ocitli v „jiném systému“.

Představení v tu chvíli už zdaleka nepůsobilo jako nezávazná legrace, připomínalo spíš cosi na způsob veřejného vymýtání niterných traumat. Ale úplně jistý si nejsem. Jakkoli to byla podívaná docela intenzivní, jednoznačně odečítat „co tím chtěl básník přesně říct“ si tak úplně netroufám (i vzhledem k tom, že Schneider zběsile drmolil a jeho angličtina tak byla na hraně srozumitelnosti). S atmosférou nejistoty a stupňujícího se zmaru však  v každém případě pracoval velmi účinně: dalším trikem náhle zmizelo ono „jiné publikum“, usazené v protilehlé polovině sálu, a pozadí pro závěrečný obraz tak tvořily jen prázdné sedačky (což v divadle vždycky vypadá efektně).

Závěrečná akce přitom byla - po všem tom scénickém kouzlení - ve své jednoduchosti jedním z nejsilnějších obrazů smrti, jaký jsem na divadle viděl. V panující tmě se shora ze světelné rampy zřítila jediná svítící žárovka a tiše zhasla - ani se nedalo pořádně poznat, kdy.

Recenze vyšla v časopisu Svět a divadlo 6/2016
více informací o inscenaci zde