Mikulka: Dotkni se vesmíru a pokračuj (Národní divadlo)

Levínského (a Fričova) břitva 

Mnohokrát se potvrdilo, že hry René Levínského jsou pro inscenátory zrádné: záplava na první pohled banálního žvanění, prokládaná rozbíhavými odbočkami, konkrétními narážkami nebo absurdním vtipkováním, podivně meandrující děj, u kterého nebývá příliš zřejmé, co je podstatné a co jen ornament. Nebo jestli se ornament z ničehož nic nestane tím podstatným a naopak. Když se to na divadle všechno úplně jednoduše, ne-li dokonce „naivně“ odmluví, je dobrá šance, že tahle smysluplná nejistota zůstane zachována v plné síle (nepřekonaným vzorem je Krobova inscenace Ještě žiju s plácačkou…). Když se naopak režisér pokusí tento typ hry „pořádně“ zinscenovat, vstupuje na zatraceně kluzký terén. Přesně tímto směrem se nyní vydal Jan Frič při své (i Levínského) premiéře v Národním divadle.

Výsledek je, nutno říci hned úvodem, až nečekaně povedený. Frič rozehrává barvitou podívanou, první vědecký plán doplňuje nezřetelným koloběhem „života“ v pozadí rozlehlého jeviště (fakt je, že dispozice Nové scény si o to přímo říká), přihazuje extravagantní kostýmy kontrastující s banalitou vědecké šedi, objeví se dokonce i pár písniček (které bych s chutí oželel). Režíruje ovšem jaksi dvoukolejně: zachovává řadu žvanivých výstupů, zábavných svou zdánlivou bezcílností (typicky setkání kolem automatu na kávu ve výzkumném ústavu), jindy naopak věci žene až do zběsilé grotesky (typicky natáčení vánočního vědeckého Hyde parku, ve kterém se protagonistovi rozsype celý svět pod rukama).



Obdobně dvojace jsou vedeni i herci. David Matásek důsledně „nehraje“, drží upjatou fachidiotskou figuru sebestředného genového inženýra, který se domnívá, že objevil cosi zcela světodějného – a je vynikající. Naopak Pavlína Štorková coby jeho doktorandka s nasazením rozehrává naivně nadšenou mladou-starou stylem, který nemá daleko k filmu pro pamětníky – a je taky výborná. Velmi disciplinovaně se drží národní matadoři v rolích vědců-kolegů (to bylo příjemné překvapení), horší je to u několika vedlejších „barvitých figurek“; na některé jsem si musel zvykat docela dlouho (ale zvyknout se dalo, naštěstí).

Frič občas neodolá pokušení téměř parodicky vytvářet náladu vnějškovými, přiznaně lacinými triky (typicky pomocí scénické hudby), podstatnější ale je, jak moc zdůrazňuje faustovský základ celého příběhu. A že zároveň podtrhuje zoufalou banalitu, která celé to divoké i ničivé dění spustí a dostrká až do směšně hořkého konce. Jak je v textu výslovně připomenuto, máme co do činění se společenskou variací proslulé Occamovy břitvy: vždy hledej to nejbanálnější možné vysvětlení. Výsledek je i díky tomu docela ve shodě s tím, v čem umí být Levínský silný: zpoza ostentativně předhozené pakárny nenápadně vykukuje cosi podstatného, v tomto případě snad až moralita, jakkoli zamaskovaná několika vrstvami dětinských legrácek a ironie všeho druhu.

více informací o inscenaci zde
foto Petr Neubert