Kykalová: OST-RA-VAR (sobota 10.12.)

Národní divadlo moravskoslezské: Veselé paničky windsorské
Divadlo Petra Bezruče: Spalovač mrtvol

Naposledy se hlásím z hotelové sauny. Dnes se v ní ovšem nic interesantního nedělo, takže reportáž nebude. Na fotky zas byla moc velká tma. Třeba příště. Ale protože nejen divadlem živ je člověk, odskočila jsem zkontrolovat mladší kolegy na Mistrovství ČR juniorů v badmintonu. Rozdíl je to propastný. Po distingované divadelní společnosti jsem se ocitla mezi zvířaty: adrenalin pracuje, nic se nepředstírá a veškeré zvukové projevy jsou povolené, i když třeba ubírají dívkám na kráse.

foto: Radovan Šťastný

Nic proti divadlu, které baví, pokud to dělá nějakou zajímavou formou. Veselé paničky windsorské Petera Gábora v divadle Jiřího Myrona však pouze opakují zajetá klišé v interpretaci postav (židáček, šišlající Francouz apod.) a také v hudbě a choreografii jsou otravně neinvenční. Jednotlivé scény jsou totiž „pointovány“ písněmi či alespoň krátkými hudebními vložkami podobně jako třeba v Show Jana Krause. (Chápu, že si od takovéto inscenace Tomáš Jirman odskakuje na malou scénu k Haprdánsovi.) Když si zrekapituluji většinu představení, která jsem v Myronovi za těch pět let, co jezdím na OST-RA-VAR, viděla, stalo se pro mě bohužel téměř synonymem takto pokleslé podívané. Ale své diváky si jistě najde: divačka vedle mě se bavila náramně. Mě rozesmál pouze široký kostým Roberta Finty ve tvaru káči, v němž byl napasován jako lilipután a pohyboval se v podřepu kachní chůzí anebo se kutálel do všech stran, když o něj někdo zakopl.

Divadlo, jež má potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění ve společnosti, bylo ovšem v letošním ostravarovém programu zastoupeno více než hojně. Po Mučedníkovi (na rozborovém semináři nejlépe hodnocené inscenaci), Králi Ubu, Richardu III. či Haprdáns, jež varují před totalitou, zneužitím moci či náboženským fanatismem, se do této linky zařadil i Spalovač mrtvol v Divadle Petra Bezruče. Dokonce i zcela apolitickou řachandu Arlecchino Magnifico v Lese doplnil Přemysl Bureš úvodem, v němž upozornil na neonacistickou klientelu přilehlé nálevny. Paradoxně jen jedinou inscenací (Top Dogs), tentokrát do oblasti politického divadla přispěla Aréna, jinak známá svým apelativním repertoárem

Fuksův Spalovač mrtvol se v kontextu zcela čerstvé kauzy Ortel a všeobecně vzrůstající xenofobie spojené s imigrační vlnou zdá být až mrazivě aktuální. Ne náhodou bude mít ve čtvrtek premiéru také v pražském Stavovském divadle. Norbert Lichý vypadá v hlavní roli ještě zrůdněji než Rudolf Hrušínský: pan Kopfrkingl nemá rád násilí, odsuzuje válku, box a neublížil by ani vánočnímu kaprovi, zároveň však ochotně nabídne své zkušenosti z krematoria do služby projektu masového zplynování židů a necouvne ani před vraždou vlastní ženy a syna.

foto: Lukáš Horký

Stejně tak je schopen nejprve velebit krásu obsaženou v hudbě a potom vzít do ruky kontrabas a zahrát na něj tím nejfalešnějším způsobem, jaký si lze představit. (Nepochopila jsem jen, kde vzal najednou talent pro hru na klavír.) Práce se třemi kontrabasy, na něž herci střídavě hrají a jindy představují boxerský ring či mrtvoly v krematoriu, mi zase připomněla kytary v Baladě pro banditu, jež se pouhou hereckou akcí proměňují z pušky v milenku či dítě. Hudba Maria Buzziho je v inscenaci vůbec podmanivá a ve svých veselých polohách vytváří ironický protiklad k ponurému dění. „U mě dobrý,“ jak by řekl tentokrát můj papá.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde