Kykalová: OST-RA-VAR (pátek 9.12.)

Aréna: Budovatelé říše
Stará aréna: Haprdáns
Absintový klub Les: Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella 

 

Po dvou nabitých festivalových dnech jsem už i já potřebovala načerpat trochu síly, zbaběle jsem proto vynechala první festivalový seminář, tematicky zaměřený na divadelní alternativu produkčního domu, a schovala se do hotelového wellness. Mé výčitky však brzy opadly: sauna byla tou dobou ostravarových studentů plná. Musím ovšem přiznat, že i mně, velké exhibicionistce, přišlo celkem zvláštní, potkat se pak s týmiž lidmi v hledišti na dalším představení. Pokud jde o naříkání nad půlnočním klimbáním u kvalitních, ale úmorných představení, nemám si dnes na co stěžovat.

foto: Aréna

Potěšilo mě hned první představení Arény, jež mi bylo navíc více než dostatečnou náhradou za Mučedníka, na nějž jsem se bohužel nedostala: Vojtěch Štěpánek vytvořil hodinovou, sevřenou inscenaci Vianových Budovatelů říše. Interpretačně otevřený text spojuje žánr absurdního dramatu s poetickým jazykem plným metafor, ke mně zde promluvilo nejvíce téma ideálů a kontroly nad vlastním životem. Setrvačnou ukolébanost zde svým rodičům připomíná jejich vlastní dcera: jen ona si pamatuje, jak dobře se kdysi dávno měli, jen ona má v sobě potřebu bojovat za nějaké hodnoty. Rodiče jsou naopak věčným koloběhem stěhování do stále vyšších pater uondaní a v každém novém, menším a ošklivějším bytě začínají život odznovu, jako by se nic nestalo. Dcera ovšem s těmito smířenými konzumenty života suché nudle bez chuti večeřet nehodlá.


Potěšilo mě i druhé páteční představení, tentokrát offprogramové, Haprdáns ve Staré aréně. V centru inscenace Vyskočilova textu stojí Tomáš Jirman, jenž společně s Annou Cónovou a Zuzanou Kantorovou odehraje nejprve zkrácenou verzi Hamletova příběhu s kuchyňským náčiním, vzápětí ji odmítnou jako zastaralou a snaží se najít „současné“ řešení Hamletova problému. Vzpomněla jsem si přitom na představení Úkladů a lásky u Bezručů, u něhož jsem přemýšlela, zda je dnes vůbec možné Schillerovu hru inscenovat. Jednání Luisy, u Schillera motivované měšťanskou morálkou a ctí, mi přijde zkrátka neuvěřitelné, a tím, že se svým miláčkem nejedná na rovinu, vyznívá Luisa najednou pyšně. Shakespearovy hry jsou v tomto ohledu otevřenější – podle Vyskočila je to tím, že jsou na mnoha místech nedořečené. I tak měl ovšem Vyskočil potřebu převyprávět příběh zcela po svém.


foto: David Szeliga

Vyskočil vypráví slavný příběh zcela po svém. Tragédie se rázem mění v komedii: starý král zemře nenásilnou smrtí, Polonius svou smrt jako dobrý herec pouze předstírá a Hamlet odplouvá do Anglie, aby se tam vyléčil ze svých depresí a posléze se oženil s milovanou Ofélií. Správný občan má být zkrátka šťastný a umět hodit své problémy za hlavu. A jestli v tom všem byla přeci jen nějaká mocenská intrika, zamete ji královská rodina pod koberec tím, že si publikum (jež Hamlet předtím zmanipuloval ve svou klaku) jednoduše koupí. Za znění skrz naskrz pozitivní písně Pharrella Williamse Happy se tak divákům rozdávají zeleninovo-ovocné koktejly, zaručeně bio, připravené přímo na scéně. Nechají se diváci takovým úplatkem ukonejšit nebo se zamyslí nad několika aktuálními politickými narážkami (fortinbrasismus, Mluvčáček aj.) a vezmou si ponaučení z Jirmanových (dříve) pronesených slov, že když se člověk o něčem dozví, nesmí dál jen nečinně přihlížet? Já si každopádně odnáším jiný velkolepý poznatek, totiž že na mrkev se dá hrát jako na flétnu – přestože jsem si o přestávce nevyřezala vlastní píšťalku jako většina diváků.


Na závěr ještě zmínka o představení Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella, jež se odehrálo v pozdních večerních hodinách ve sklepě Absintového klubu Les. Hrubozrnnou commedii dell'arte plnou sprosťáren, prdění i výkalů akusticky doplňoval jukebox z přilehlé hospody nebo náhodné (ale reálné) zvuky splašků z trubek, které sklepním prostorem procházejí. Svou vlastní hru nazkoušel s mladými herci všech tří zavedených ostravských divadel Tomáš Vůjtek a budou s ní putovat po českých hradech. I v podzemí Lesa ovšem byla zážitkem. Můj bratr by asi jednoduše řekl: „To byla dobrá blbost.“ A měl by pravdu v obou ohledech, tyto dva atributy se rozhodně nevylučují.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde