Aréna: Divoká kachna
Divadlo Petra Bezruče: Fligny, koks a fachmani
Programem prvního festivalového dne jsem se musela trošku prokousávat a musím přiznat, že mě velmi mrzí zařazení představení Arény Divoká kachna až na samý jeho závěr; o přestávce muselo festivalové publikum v divadelním baru značně zahýbat se zásobami coly, aby do půl jedné vůbec vydrželo při smyslech.
Divoká kachna byla včera jednoznačně nejzdařilejším počinem. Na rozdíl od Hostince u kamenného stolu v Divadle Jiřího Myrona či představení Fligny, koks a fachmani u Bezručů se nějakým způsobem vyjadřuje k našemu světu; od Lidské tragikomedie, prvního představení Arény, ji zase odlišuje aktuální interpretace. Ibsenova i Klímova hra pocházejí z přelomu 19. a 20. století, tu Klímovu ovšem Ivan Krejčí pojal velmi věrně, řekla bych dokonce až ospale neinvenčně, David Šiktanc děj Divoké kachny umístil do současnosti.
 |
| foto Aréna |
Scéna Nikoly Tempíra představuje panelákový byt (s výhledem z balkónu na panelákové sídliště), útulně zařízený nábytkem značky IKEA; k jídlu se podávají vyhlášené masové koule. Malý ostrůvek dokonalosti v šedé realitě, v rodině neúspěšného vynálezce až neuvěřitelný – kdyby nevyplynul na povrch skrytý mecenáš. Dokonalost se však záhy promění v umělou sterilitu prostředí, kde jsou knihy vyrobené z polystyrenu a postavy si ve svých výbuších vzteku navzdory stále přítomnému nádobí dovolí házet pouze balíčkem ubrousků. Rodinné drama vyznívá nadčasově a rozehrávání vztahu ústředního manželského páru, muže snílka a jeho ženy, nepoměrně praktičtější pečovatelky, působí skutečně výmluvně.
Fligny, koks a fachmani u Bezručů, přestože bych jim za první den udělila pomyslné druhé místo, byly pro mě spíše zklamáním. Především je obtížné rozklíčovat jakékoli poselství: hra navíc ani nestojí na nosném ději, spíš na velmi hrubozrnném humoru a vulgárním jazyce. S touto rovinou ovšem režisér Eduard Kudláč pracuje dosti zručně a jednotlivé mikrosituace či vtipy precizně pointuje. Velkou měrou mu k tomu pomáhá překlad Jana Tošovského, v němž zní Rouabhiho repliky velmi autenticky a zároveň zábavně, vžité nadávky mísí s těmi invenčnějšími, takže „čuráky“ a „píči“ sem tam doplní nějaký ten „mamrd“, „malamut“ nebo třeba „plankton“.
Fligny, koks a fachmani u Bezručů, přestože bych jim za první den udělila pomyslné druhé místo, byly pro mě spíše zklamáním. Především je obtížné rozklíčovat jakékoli poselství: hra navíc ani nestojí na nosném ději, spíš na velmi hrubozrnném humoru a vulgárním jazyce. S touto rovinou ovšem režisér Eduard Kudláč pracuje dosti zručně a jednotlivé mikrosituace či vtipy precizně pointuje. Velkou měrou mu k tomu pomáhá překlad Jana Tošovského, v němž zní Rouabhiho repliky velmi autenticky a zároveň zábavně, vžité nadávky mísí s těmi invenčnějšími, takže „čuráky“ a „píči“ sem tam doplní nějaký ten „mamrd“, „malamut“ nebo třeba „plankton“.
 |
| foto Lukáš Horký |
Francouzský autor alžírského původu napsal hru v roce 2006 a vypráví v ní o příhodách bandy zlodějíčků a podvodníčků z okraje společnosti. Ačkoli režisér v programu zdůrazňuje jen zdánlivou absenci tématu a připomíná téma přátelství, inscenace zůstává na úrovni odpoutané zábavy. Tempo ovšem kolísá: po přepáleném začátku, kdy hláška střídá hlášku a na scéně se důmyslně doplňují tři paralelní děje, představení postupně ztrácí šťávu a vše vyústí do sice překvapivého, ale jinak neslaného nemastného finále.
KATEŘINA KYKALOVÁ
festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme