Kykalová: OST-RA-VAR (čtvrtek 8.12.)

Aréna: Top Dogs

Národní divadlo moravskoslezské: Král Ubu

Také ve čtvrtek se nejkvalitnější představení dostalo na řadu až jako poslední – v době, kdy mám již jako denní tvor do bdělého stavu daleko. Naštěstí se však o Richardu III. od Bezručů na Nadivadle už psalo (tady). Za zmínku stojí, že se ve festivalovém programu ocitl vedle Krále Ubu, tedy groteskní variace na Macbetha. Překladatel Jiří Josek v divadelním programu obě hry srovnává, Macbeth je podle něj „dramatem lidského svědomí, příběhem o zrození zla v lidské duši,“ kdežto Richard „je v první řadě drama politické.“ Právě Fričův Ubu však tuhle logiku zcela převrací (jak o tom budu podrobněji psát níže).

Top Dogs vznikli jako autorská inscenace v curyšském Neumarkt Theater; Urs Widmer na nich spolupracoval s režisérem Volkerem Hessem. Inspirací se staly příběhy konkrétních manažerů, kteří přišli o práci, a některé scény se hrály v curyšském dialektu. V Ostravě režisér Grzegorz Kempinsky a dramaturg Tomáš Vůjtek text upravili a zařadili odkazy na místní reálie. Stejně jako v původní inscenaci i zde vystupují herci pod svými civilními jmény. Pramení z toho řada komických situací: manželé Cisovští se nejprve tváří, že jde o pouhou shodu jmen, postupně však své manželství „přiznávají“ a berou ho do hry (když se například Marek Cisovský škodolibě směje Josefu Kalužovi, že v jedné z etud musel vytvořit manželský pár s jeho ženou). Jindy zase Štěpán Kozub vyleze na jedny ze žebřin, jež kolem dokola obklopují scénu a jejichž počet je totožný s počtem herců i židlí, a zazní komentář: „Lepší Kozub na stromě...“

foto: Aréna

Česká republika není zemí s nějak závratně vysokým procentem nezaměstnanosti (i když kdo ví, jak je tomu mezi vysokým managementem), přesto se  u nás Top Dogs hrají často. V české premiéře je uvedlo HaDivadlo již v roce 2002, a na aktuálním repertoáru je vedle Arény mají  i v Rokoku. Možná ani tolik nejde o manažery: divadlo je silně kompetitivní prostředí, v němž může každá změna uměleckého vedení přinést do hereckého souboru strach o místa. 

V Aréně se v každém případě jedná o živé představení s dobrými hereckými výkony, navzdory přílišné délce druhé poloviny přinášejí jednotlivé etudy stále nové nápady. Nejvděčnější momenty jsou ty, v nichž se Štěpán Kozub (který na sebe celkově poutá pozornost nejčastěji) a Vladislav Georgiev vzájemně učí správné chůzi. Účinkující také stále berou do hry diváky, oslovují je jednou jako krutou tržní společnost, jindy jako potenciální nezaměstnané. Celé představení končí tím, že Tereza Cisovská opouští scénu, jelikož šťastně získala práci - a její prázdná židle čeká na případného zájemce z publika.

Král Ubu v režii Jana Friče vtrhl do Divadla Antonína Dvořáka jako uragán. Podle několika komentářů na www.i-divadlo.cz, smíšených reakcí publika v sále a překvapení herců při velmi živém závěrečném potlesku lze soudit, že ostravské publikum inscenaci zrovna nebere. Frič přitom Jarryho hru nikterak nepřevrací, pouze dotahuje jednotlivé interpretace: jeho Ubu se stává výsostně aktuálním politickým divadlem s odkazy na Zemana, AGROFERT, Rusko apod.

foto: Radovan Šťastný

Lada Bělašková se jako Matka Ubu představí jako televizní reportérka, která přišla udělat interview s Otcem Ubu. Nastoluje tak téma zkorumpované moci, jež drží pod palcem i média. Další scéna se odehrává v Poslanecké sněmovně, která umožňuje rozdělení postav na dvě opoziční strany – královský dvůr a stoupence Otce Ubu. Nad královským stolcem visí erb s nápisem „Absint“ (Jarryho oblíbený nápoj může odkazovat i k alkoholismu naší hlavy státu) a pod ním ve vitrínce leží korunovační klenoty. V dalším průběhu velmi divokého představení jezdí Otec Ubu na segwayi (asi s odkazem na turistické centrum Prahy), lajny koksu se dělají přes celé jeviště pomocí fotbalové lajnovačky, nechybí prostitutky ani královské propagandistické večírky, v nichž prostý lid soutěží o velké peníze v nejrůznějších ponižujících soutěžích.

Scéna se v průběhu představení postupně rozpadá, až skončí zcela v troskách – stejně jako demokracie, ve které si lid dobrovolně odhlasuje vládu tyrana. Do tohoto „bordelu“ se na scénu spouští obří diskokoule a herci tančí v rytmu nejrůznějších populárních písní – finále probíhá ve stylu Daniela Nekonečného, v něhož se ostatně jedna z postav promění prostřednictvím strakaté košile a květinových věnců.

Fričův Ubu je příkladem politického divadla, které se nestará o psychologický vývoj hlavního (anti)hrdiny, ale na základě jeho hyperbolizovaného charakteru kritizuje celou společnost. Což asi bude pravým důvodem toho, že vyvolává tak rozporuplné reakce.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde