McDonaghovi Kati jsou další „drsňáckou“ černou komedií, kterou režisér Jan Frič přivádí na jeviště hradeckého Klicperova divadla. Přidává se do pomyslné řady hned za černým humorem nabitou komedií Fligny, koks a kutilové. I v Katech se snoubí drsný humor s komentováním události ze společenského dění (konkrétně o rušení trestu smrti ke konci šedesátých let ve Velké Británii).
Od Fričových inscenací lze očekávat nadsázku, stylizaci, odstup od emocí a především neustálou přítomnost silně ironizovaného „chlapáctví“. Ne vždy to s předlohou souzní, ale troufám si říct, že v případě Katů takový postup sedí. Frič pojal surovou komedii o posledním katovi ve Velké Británii skoro až filmově.
Tarantino na jevišti? Nevím, zdali to byl inscenační záměr, či jen můj dojem, ale po celou dobu inscenace mě neopouštěl pocit, že měl Frič chuť zinscenovat divadlo tarantinovského ražení. Střídání groteskně nadsazeného humoru s detektivně napjatými situacemi, podkreslenými patřičně „záludnou“ hudbou. Spousta krve, kečupu a perverze byla prostřídána narážkami na závažné morální téma, a to nejen britské. V haldě drsných vtipů, které ovšem ne vždy na publikum zabírají, nenápadně probleskuje téma trestu smrti nebo justičních omylů.
Od Fričových inscenací lze očekávat nadsázku, stylizaci, odstup od emocí a především neustálou přítomnost silně ironizovaného „chlapáctví“. Ne vždy to s předlohou souzní, ale troufám si říct, že v případě Katů takový postup sedí. Frič pojal surovou komedii o posledním katovi ve Velké Británii skoro až filmově.
Tarantino na jevišti? Nevím, zdali to byl inscenační záměr, či jen můj dojem, ale po celou dobu inscenace mě neopouštěl pocit, že měl Frič chuť zinscenovat divadlo tarantinovského ražení. Střídání groteskně nadsazeného humoru s detektivně napjatými situacemi, podkreslenými patřičně „záludnou“ hudbou. Spousta krve, kečupu a perverze byla prostřídána narážkami na závažné morální téma, a to nejen britské. V haldě drsných vtipů, které ovšem ne vždy na publikum zabírají, nenápadně probleskuje téma trestu smrti nebo justičních omylů.
Již samotný začátek je řešen opravdu filmově. První scéna, která se odehrává o dva roky dříve, než celý zbytek hry, je zpracována jako projekce krátkého černobílého filmu. Po jeho skončení zůstává prázdná scéna, připravená ke hře. Pouze na zrnité obrazovce staré televize do publika svítí nápis Kati. Filmové principy pak prostupují celou inscenací. Intimní dialogy jsou situovány do popředí jeviště a hrají se neiluzivně, bez rekvizit. „Větší“ scény se odehrávají v prostředí Harryho (tedy katovy) hospody a jsou pojaty divadelněji, včetně zapojení rekvizit a nábytku. Během celého představení je navíc hojně využíván projektor: za plexisklovou výlohou se střídá promítání fotek (dokreslujících exteriér hospody) s krátkými filmy (například rozkošně kýčovitá dobová reklama s kolouškem na sladké víno, o kterém se ve hře několikrát mluví).
A že už je dnes Elvis – idol katovy dcery - mrtvý? Jan Frič si vypůjčil jeho pověstnou neodolatelnou auru a alespoň na chvíli ji přivedl na jeviště. Konkrétně v osobě Jana Sklenáře, který se v roli Harryho hlavního rivala, „prvního kata“ Pierrepointa, objeví až těsně před koncem inscenace, ale svým monologem za svitu disco koule dodá dění ten správný americký „šmak.“ Se stylizací svých inscenací do amerických bister/motelů padesátých a šedesátých let režisér pracuje opravdu důsledně, celé scénografické řešení k takovému prostředí zcela jasně odkazuje i tentokrát.
Ačkoliv černý humor na diváky nezabírá úplně vždy, inscenaci pomáhají herecké výkony. Představení dodává na vtipnosti především Jiří Panzner v roli záhadného floutka Mooneyho. Pokud jeho herečtí kolegové hrají až s groteskní nadsázkou, on jí umocňuje na druhou. Jakoby se ušklíbal nad svou vlastní hrou i svou rolí, takže jeho tragický konec vlastně nepůsobí ani trochu tragicky. A právě ono zpochybnění tragičnosti smrti může být jedním z hlavních cílů, o který (možná na úkor jiných) v hradecké inscenaci Katů běží. Spojení Elvise, Tarantina, rozkošných koloušků a vlastně trochu i detektivky se může zdát divoké až příliš, ve Fričově pojetí však vychází nad očekávání dobře.
BARBORA POKORNÁ
Psáno z premiéry 18. února 2017
Martin McDonagh – Kati
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jana Slouková
Kostýmy: Lenka Odvárková
Překlad: Ondřej Pilný
Úvodní film: David Balda
A že už je dnes Elvis – idol katovy dcery - mrtvý? Jan Frič si vypůjčil jeho pověstnou neodolatelnou auru a alespoň na chvíli ji přivedl na jeviště. Konkrétně v osobě Jana Sklenáře, který se v roli Harryho hlavního rivala, „prvního kata“ Pierrepointa, objeví až těsně před koncem inscenace, ale svým monologem za svitu disco koule dodá dění ten správný americký „šmak.“ Se stylizací svých inscenací do amerických bister/motelů padesátých a šedesátých let režisér pracuje opravdu důsledně, celé scénografické řešení k takovému prostředí zcela jasně odkazuje i tentokrát.
Ačkoliv černý humor na diváky nezabírá úplně vždy, inscenaci pomáhají herecké výkony. Představení dodává na vtipnosti především Jiří Panzner v roli záhadného floutka Mooneyho. Pokud jeho herečtí kolegové hrají až s groteskní nadsázkou, on jí umocňuje na druhou. Jakoby se ušklíbal nad svou vlastní hrou i svou rolí, takže jeho tragický konec vlastně nepůsobí ani trochu tragicky. A právě ono zpochybnění tragičnosti smrti může být jedním z hlavních cílů, o který (možná na úkor jiných) v hradecké inscenaci Katů běží. Spojení Elvise, Tarantina, rozkošných koloušků a vlastně trochu i detektivky se může zdát divoké až příliš, ve Fričově pojetí však vychází nad očekávání dobře.
BARBORA POKORNÁ
Psáno z premiéry 18. února 2017
Martin McDonagh – Kati
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jana Slouková
Kostýmy: Lenka Odvárková
Překlad: Ondřej Pilný
Úvodní film: David Balda
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme