Etlíková: skončí to ústa (DISK, Katedra alternativního a loutkového divadla)

Možná to je podstatné

V divadelním básnickém pásmu skončí to ústa mají ústřední postavení předměty praktické denní potřeby jako pastelky nebo odpadové zvony. Jsou iluzorními záchytnými body, snad symboly zdánlivě bezpečné všední roviny života. Postavy je průběžně přinášejí na jeviště a vyrovnávají do esteticky působivých útvarů - ty však herci záhy různými aktivitami boří, věci odnášejí a nahrazují jinými.

I v těchto tekutých píscích lze nalézt řád. Na scéně se například nezávisle na sobě a bez smysluplného kontextu objeví pomeranče a oranžové ručníky. O něco později přichází Anežka Kalivodová se síťovkou plnou pomerančů, které postupně hází do jámy uprostřed scény. Nazpět odtamtud létají oranžové ručníky a někdy opět pomeranče. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o efemérní vtip, nicméně aktérka ho podala s tak soustředěným výrazem, jako by se jednalo o osudovou událost, která se závažně promítne do dalšího vývoje inscenace. Toto tušení se sice nenaplní, nicméně ho tvůrci ani nezklamou – nechávají situaci vyšumět (tak jako mnoho jiných).

Podobně se do mrtvého bodu dostávají i postavy, které se rozhodly využít praktické předměty k dosažení svých tužeb. Například elegantní dáma Lumíry Přichystalové se skoro celá pečlivě zabalí do cestovní tašky a poté se s vynaložením velkého úsilí přesune o malý kousek dál. Nic jiného se nestane, výstup nedospěje k žádné pointě - stejně tak ale tvůrci nenaznačují, že celá ta námaha neměla žádný smysl. Podobné je to v případě energické ženy Julie Šurkové, která se postupně stále více propadá do sebe, až celá zmizí a zkamení v hlubinách svého šedého svetru. Působí komicky, tajemně i hluboce. Dalo by se věřit, že čehosi dosáhla.

Zdá se, že ve skončí to ústa nevídaně souzní tvůrčí podíl režiséra Jiřího Adámka (především jeho charakteristický smysl pro strukturování motivů) a osobité vidění některých jeho studentů. Fixace postav na předměty denní potřeby byla například stěžejní už v absolventské inscenaci režisérky a nyní i dramaturgyně Kláry Hutečkové K majáku, do strany 73, zatímco na nepraktickém nakládání s užitnými předměty stála inscenace Práce, na níž se podílela performerka Anežka Kalivodová. Jedinou podstatnou slabinou skončí to ústa jsou místa, v nichž se zdá, že někteří herci (nemyslím však výše zmíněné herečky) nepřijali humor inscenace plně za vlastní, a spíše jen s vyprázdněnou formální precizností, naplňují režijní zadání. Byla by ale škoda nechat si kvůli tomu ujít celou tuto bohatou i obdivuhodně otevřenou inscenaci.

foto Michal Hančovský
info o inscenaci zde