Snad nejvíce prostoru věnovali tvůrci párové akrobacii se samonavíjecím vodítkem pro psy (alespoň jeden z aktérů má vždy kolem krku obojek a druhý ho ovládá), které zde slouží jako artistické nářadí i rekvizita velmi doslovně odkazující k tématu moci. Čísla jsou více (když se na nich podílí artistka Coline Froidevaux) či méně působivou ukázkou technické dovednosti artistů a současně jednoduchými dramatickými situacemi, které vypovídají o vzájemných závislostech postav. Po této stránce ale scény nebývají dobře vystavěné: jednou vyjádřené informace o tom, jak se k sobě postavy mají, se mnohokrát bez podstatných variací opakují a často vyznívají příliš obecně. Někdy lze odhadnout, že jde o poměr jedince ke společenským autoritám, jindy je patrný osobnější vztah pána a otroka a někdy jde těžko případ jakkoliv přiblížit.
Několik humorně zaměřených etud stojí na jednoduchém a snadno čitelném schématu „pronášet obecné, rádoby hluboké pravdy a doprovázet je nepatřičnou činností“. Během svého rozprávění o relativitě pocitů i o umění jako takovém si Jouni Ihalainen zavěšuje na obličej kvantum kolíčků a projev dokončuje v masce podivného kolíčkového zvířete. Jeho poněkud křečovité vystupování přitom prozrazuje, že by publikum rád pobavil (se stejným problémem se v obdobné situaci potýká Nahuel Desanto). Skutečným odlehčením jsou spíš scény, které na významy rezignují. Nejčistším momentem představení je sólová akrobacie, kterou provádí Coline Froidevaux na hlavě (chráněné velkou helmou), právě ta je jedním z několika sugestivních míst této směsi těžkopádných pokusů zapůsobit či „sdělit“ cosi o moci.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme