Etlíková: Taival (NUUA - festival Cirkopolis)

První titul z nabídky čtvrtého ročníku tohoto zimního festivalu nového cirkusu vytvořil soubor NUUA s finsko-francouzským složením. Z prvních scén by se dalo soudit, že v Taivalu jde hlavně o vyjádření pocitů tří postav – ženy s obojkem uvázané na vodítku, muže uvězněného do půli těla ve voskové krustě a žongléra, který neustále klesá k zemi, jako by ho sráželo jakési vnitřní břemeno. Pomalé stylizované pohyby aktérů a šerá mlha, v níž se vše odehrává, umocňují tajuplnou atmosféru těchto výjevů. Jakmile jsem pochopila, že tvůrci ve zbytku inscenace na úvodní scény téměř v ničem nenavazují (nerozvíjejí ani nastíněné charakteristiky postav ani atmosféru), začala jsem tyto formální postupy vnímat spíš jako vypočítané efekty, které snad měly publikum zklidnit, odpoutat od všedních starostí, zbystřit jeho vnímavost a otevřít vlastnímu představení.

Snad nejvíce prostoru věnovali tvůrci párové akrobacii se samonavíjecím vodítkem pro psy (alespoň jeden z aktérů má vždy kolem krku obojek a druhý ho ovládá), které zde slouží jako artistické nářadí i rekvizita velmi doslovně odkazující k tématu moci. Čísla jsou více (když se na nich podílí artistka Coline Froidevaux) či méně působivou ukázkou technické dovednosti artistů a současně jednoduchými dramatickými situacemi, které vypovídají o vzájemných závislostech postav. Po této stránce ale scény nebývají dobře vystavěné: jednou vyjádřené informace o tom, jak se k sobě postavy mají, se mnohokrát bez podstatných variací opakují a často vyznívají příliš obecně. Někdy lze odhadnout, že jde o poměr jedince ke společenským autoritám, jindy je patrný osobnější vztah pána a otroka a někdy jde těžko případ jakkoliv přiblížit.

Několik humorně zaměřených etud stojí na jednoduchém a snadno čitelném schématu „pronášet obecné, rádoby hluboké pravdy a doprovázet je nepatřičnou činností“. Během svého rozprávění o relativitě pocitů i o umění jako takovém si Jouni Ihalainen zavěšuje na obličej kvantum kolíčků a projev dokončuje v masce podivného kolíčkového zvířete. Jeho poněkud křečovité vystupování přitom prozrazuje, že by publikum rád pobavil (se stejným problémem se v obdobné situaci potýká Nahuel Desanto). Skutečným odlehčením jsou spíš scény, které na významy rezignují. Nejčistším momentem představení je sólová akrobacie, kterou provádí Coline Froidevaux na hlavě (chráněné velkou helmou), právě ta je jedním z několika sugestivních míst této směsi těžkopádných pokusů zapůsobit či „sdělit“ cosi o moci.

psáno z reprízy 13. 2. 2017
info o festivalu zde
foto Nuua_@Nuua