Škorpil: Lucerna (Divadlo v Dlouhé)

Vox populi, vox dei: anonymní hlas po mém boku pravil o přestávce Lucerny: „Takové milé retro.“ Nebylo to myšleno jako odsudek, spíš jako pochvala. V něčem má jistě onen hlas pravdu, Hana Burešová rozhodně neinscenuje Lucernu proti Jiráskovi. Spíš chce jeho text, styl jakým je napsán i jeho témata lehce ironizovat. S důrazem na slově lehce. Snaží se vytvářet lehce karikované postavy s odkazy na romantizující (impresionistický, chcete-li) recitační styl a na figurkaření lidových her a báchorek (Klásková s Kláskem, hrdinné osazenstvo mlýna, muzikanti).

 
Bere do hry inscenační tradici Lucerny, cituje nejrůznější žánry a druhy (opera, loutkové divadlo…) a řadou situací i konkrétních odkazů se – samozřejmě že spíše „obrazoborecky“ - vyslovuje i k „českému tématu“ (jakkoli popisné odkazy, včetně promítání galerie „slavných čehců“ a citace závěru Havlova filmového Odcházení jsou svou doslovností myslím zbytečné). Je to pestrá směs, v níž zjevně má mít své místo zábava, poezie i zamyšlení. Je patrné, o co režii i dramaturgii jde. Možná až moc. Nedokázal jsem se ale zbavit pocitu, že lépe by bylo, kdyby se tu i onde přidalo na oné ironii a kdyby onen sarkasmus neprobíhal spíš jen v opatrných narážkách. A kdyby také více péče bylo věnováno práci s herci, aby více vystoupili ze „svých poloh“ (ano, jsem si vědom, že Hana Burešová pracuje s „typy“ svých herců zcela vědomě a konstantně a že pravidelně doplňuje soubor tak, aby měla k dispozici „celou paletu“ na níž je zvyklá). Jestliže se mi například v Oblomovovi líbila Eva Hacurová, tak zde naopak výrazně civilnější projev její Kněžny zvláštně trčí a působí neústrojně. Pro někoho bude toto opatrné a tradicionalistické „milé retro“ jistě příjemným potvrzením jistot, které mu Dlouhá a Hana Burešová dlouhodobě nabízí, jiným však potvrdí jejich předsudky, jež k divadlu a jeho režisérce chovají.

Podrobnější reflexi (spolu s prof. Janem Císařem) vizte v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy 27. 3 na ČT Art (k vidění zde)