V Přibližně dvaatřiceti zubech, vzniklých (jak uvádějí sami tvůrci) na motivy románu Svatá kniha vlkodlaka Viktora Pelevina, se hraje především o bazálních - archetypálních záležitostech: o zásadním duchovním zážitku, který podstupuje hlavní, vypravující postava (ženy? vlka?), o potřebě opory v druhém člověku, o kontrastu mezi ženským a mužským prožíváním věcí, o pošetilosti snahy o veskrze racionální uchopování světa...
foto Kristýna Suchá |
Inscenace je spíš miniaturou než "plnohodnotnou" inscenací (trvá také, na Divadlo Kámen nezvykle krátkou, cca třičtvrtě hodinu). Její příběh (byť ho je samozřejmě třeba vnímat v kontextu oné archetypálnosti) je příliš jednoduchý a "dietní" a způsob vyprávění (byť ho je samozřejmě třeba vnímat v kontextu onoho intenzivnějšího soustředění se i v kontextu pro Divadlo Kámen tradičního minimalismu) až příliš literární, příliš - podpořen navíc známou bezchybností provedení - předvídatelný a někdy také již opravdu na hranici snesitelnosti (velmi velmi pomalu zhasinat světlo na scéně a pak ještě několik dalších minut hrát v úplné tmě je už přeci jen, zdá se mi, moc).
Tyto problémy by nám však neměly zastřít zjištění, že Petr Macháček, uchovávaje si (po loňském "úkroku stranou" v podobě Ztráty obsahu v konfekčním obalu) všechny rozpoznávací znaky svého režie, zas pokročil se svým divadlem dál - k tomu, co je opravdu nezbytné.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme