Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 5

GUILHERME MIOTTO, MENNO VAN GORP: RISE UP

RODRIGO SOBARZO: PRINS OF NE†WORKS

KEREN LEVI: THE DRY PIECE (XL EDITION)

IVAN BURAJ: NÁMĚSÍČNÍCI (IMITACE A TUŠENÍ)

Divadelní Flora končila tituly z dramaturgické linky Pestré Nizozemsko, kterou jsem si spolu s řadou Visegrad Performing Arts na festivalu oblíbila nejvíc (Tekutou Evropu jsem ovšem z časových důvodů sledovala jen nesoustavně). Potěšilo mě, že se tu bylo možné setkat s tvorbou, která se vymykala mým představám o tom, co mohou nabídnout české divadelní festivaly. Někdy se na nich musím utěšovat, že přinášejí alespoň zběžný kontext a umožňují nečekaná setkání. Tentokrát to ale byla především čistě divadelní radost a překvapení. A to i přesto, že mě některé projekty ne zcela přesvědčily.

Poslední den přinesl inscenace Rise up a The Dry Piece, jejichž taneční stránku jsem vnímala jako daleko podstatnější, než byla ta divadelní. Jelikož nejsem taneční kritik, můj pokus popsat bboyingovou choreografii Guilherma Miotta a výkon performera Menno van Gorpa by určitě dopadl banálně. Rise up využívalo efektních tanečních figur z breakdance k vyjádření nálad. Nedokázala jsem pro ně nalézt společného jmenovatele, ač mě výstup fascinoval a neměla jsem pocit, že by šlo jen o exhibici tanečníkova řemesla.

V případě festivalové tečky The Dry Piece jsem na tom jen o málo lépe. Choreografii tvořilo asi patnáct nahých, mladých a pohledných tanečnic. Za průhlednou stěnou společně vytvářely precizně strukturované útvary, které svrchu snímala kamera a umožňovala publiku sledovat choreografii z ptačí perspektivy. Často groteskní pohled na ukázněně poskakující ženská těla bylo možné vnímat simultánně s mnohem estetizovanější podívanou shora. Často šlo o květiny nebo různé druhy symetrických kol. Dvakrát jsem ale zahlédla hákový kříž, jindy morbidní hromadu ženských nohou (těla nebyla vidět) a ke konci se na idylickou eleganci rezignovalo. Kamera snímala malou černou díru uprostřed scény, zatímco tanečnice jí dodávaly různé humorné sexuální významy.

V Prins of Ne†works se chilský performer Diego Olea vyžíval ve vytváření prostorových souvztažností mezi různými objekty. V prvních deseti minutách řídil dálkovým ovladačem avatara v počítačové hře, již bylo možno sledovat na plátně, později se mu podařilo pomocí halogenového zářiče rozbzučet velké hejno much s nimiž předtím setrvával zavřený ve stanu z průhledné síťoviny. Když pak vystoupil ven, pustil se do málo srozumitelného rituálu. Snažil se vytvářet spojitosti mezi předměty na scéně. Velké kostky ledu přenášel k infrazářičům na druhé straně místnosti, chvíli magnetizoval pozornost ovládáním mini dronu, který svítil v temné místnosti. Byla to velmi autistická událost, prováděná s vážným zaujetím. Oleovo počínání mi připomínalo pokračování slavného dokumentu BBC Varování Velkého bratra, ve kterém Alan Ereira sledoval kolumbijský kmen Kogi, jak putuje po svém pradávném území a pomocí zlaté nitě propojuje ekologicky významná místa (pokouší se tak zastavit vysychání svého biotopu).

Zběžně pochopit, ale nepřiblížit se

Svět Náměsíčníků Ivana Buraje tvoří hospoda, kde u samostatných stolů permanentně samy nebo po dvojicích přebývají postavy. Oddělují je tmavé uličky, chomáče mlhy a konfliktní názory na to, jak je dobré žít. Takřka vůbec na sebe nereagují. Inscenace manifestačně „šustí papírem“. O životních postojích postav i o idejích, které ovlivňují dobu, se jenom mluví. Ne realisticky v rámci situací, ale ve vyprávěních z Brocha a v neústrojných dialozích, které postavy prožívají buď zcela chladně, nebo s okázalým vypětím.

Přestože analytické Brochovy komentáře naznačují rozmanité patologie životních postojů, nelze je (alespoň napoprvé) do detailu usledovat a slévají se tedy v jedinou řeku. Její břehy lze ovšem vytušit: inscenace se kriticky zaobírá stavem, v němž se „kapitalisticky pragmatické“ hodnoty dostaly na místo těch transcendentálních. Vlastně se tento příval postřehů podobá náladotvorné populární hudbě, která odděluje krátké scény a rozsekává je klidně i vprostřed rozhovoru nebo promluvy. Pronikavé myšlenky tu jsou zřejmě hlavně proto, aby se mohlo publikum nechat unášet dojmem, že se před ním odehrává cosi složitého a závažného.

Tato divadelní instalace provokativně převypráví Náměsíčníky bytostně netrpělivým divákům, kteří, podobně jako postavy, nechtějí nic pomalu prožívat. Inscenace se přizpůsobuje úrovni vnímání lidí, kteří si touží udělat o východiscích a směřování postav okamžitý přehled, a tak se ve výsledku nestávají svědky žádného dění. To, co následuje po přestávce, takový výklad jen potvrzuje: hyperrealistický „záznam“ zkoušky Náměsíčníků, v níž účinkující (herci tu hrají sami sebe) projevují naprosté nepochopení pro nápad režiséra, že budou na jevišti projevovat přesně ten samý nezájem o zkoušení inscenace jako na první čtené. Vedle toho, že je situace velmi dobře vystavěná jako komediální etuda, z ní také mrazí: z toho, jak hluboké (byť nepřiznané) zděšení postavy zažijí, když jsou donuceny reflektovat banalitu vlastního každodenního života. Je velmi snadné se tu do postav projektovat ...

Nejsem bohužel žádný znalec burajovského repertoáru v HaDivadle, ale nedávno jsem tam viděla inscenaci Romana Štětiny Premérarepríza(…), která je sice divácky o dost méně přístupná než Náměsíčníci, má ale s nimi mnoho společného. Na obou dílech je na první pohled patrné, že nevznikla z repertoárové rutiny. Jejich koncepty jsou však přístupné jen tehdy, má-li divák vůli k jisté intelektuální a výkladové akrobacii. Kdo chce zdejší díla plně docenit, musí si zajít poměrně daleko „za roh“.