Etlíková: Divadelní Flora Olomouc, díl 4

FERNANDO BELFIORE: D3US/x\M4CIN4
OLIVER FRLJIĆ: BALKAN MACHT FREI
JIŘÍ HAVELKA: ELITY - KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH S POLITICKÝM POZADÍM

Divadelní Flora se letos kryje s pražskou konferencí Perspektivy teatrologie, a protože jsem nechtěla o „panteatrologické“ setkání přijít, musela jsem na chvíli přestat psát o dění v Olomouci. Teď je už ale v plném proudu druhý víkend Divadelní Flory a přede mnou několik inscenací, o kterých jsem před odjezdem napsat nestihla…

Vtip, nebo peklo?

Taneční inscenace D3US/x\M4CIN4 brazilského režiséra Fernanda Belfiore zkoumá nebezpečnou přitažlivost strojových mechanismů. Posedlost čtyř ženských postav spotřebiči jako je mini segway nebo vrtačka vůbec nesouvisí se schopnostmi usnadňovat praktické úkony. Přístroje jsou pro ně spíš tajemnou cestou k novému, zajímavějšímu vidění a podporují jejich temné touhy.

Když jsem sledovala, jak polonahá tanečnice se zdivočelým výrazem kráčí na jeviště jako na přehlídkové molo, v náručí drží klubko hadic a na nich táhne „smečku“ vysavačů (do útrob jednoho z nich se později krvelačně zakousla), napadlo mě (tak jako na dalších podobně extravagantních místech), že si z nás tvůrci dělají hlavně legraci. Tento pocit ale nakonec uzemňovala všeprostupující pekelná monotónnost.

Dokonce i prázdné robotické sedátko pro kojence, které se v popředí scény asi padesát minut krouživě kolébá, přestane po čase budit úsměvy. Stejně jako pohled na vrtačku, k níž jedna tanečnice při své modelkovské exhibici připevnila namísto šroubovacího hrotu lilii. Odhozený spotřebič pak až do děkovačky s neúprosnou pravidelností mlátil květinou o podlahu, zatímco ženské postavy kolem něj sváděly jakési animální niterné boje nebo propadaly nevysvětlitelným agóniím i posedlostem (například „virtuálními brýlemi“).

Myslím, že D3US/x\M4CIN4 scelovala hlavně teze „jsme fetišistická společnost závislá na strojích“. Podobně jako v jiném titulu z linky Pestré Nizozemsko Geisha´s Miracle šlo hlavně o osobitou a podmanivou atmosféru. Japonsko-korejské dílo ale nenabízelo žádnou tak obecnou interpretaci a jeho atmosféra působila o něco svobodněji i silněji. D3US/x\M4CIN4 je přes všechnu extravaganci o dost konformnější dílo. Nezamotává tolik hlavu, nedokáže (alespoň mne) tolik unést, ale je velmi zábavné.

Z Tekuté Evropy

V dramaturgické lince Tekutá Evropa se setkaly mj. Elity Jiřího Havelky uváděné ve Slovenském národném divadle Bratislava a Balkan macht frei Olivera Frljiće z mnichovského Residenztheater. Obě jsou ostře namířené proti strategiím, jimiž si současní mocní politici dokážou udržovat své postavení nebo ho dokonce posilovat, a obě vytvořili režiséři-cizinci, kteří nemají zcela v krvi společenský kontext svého cílového publika. Diametrálně se ale obě díla liší ve způsobu, jímž navazují dialog s diváky.

Až moc krásný Frljić

Balkan macht frei „spílá“ nejen německému nacionálně i eurocentricky šovinistickému smýšlení. K tomu režiséra podle slov jeho alter ega v inscenaci předurčuje postavení umělce – gastarbeitera a pověst odvážného provokatéra. Sympatie snadno vzbudí Frljićovo opakované otevřené přiznání, že je jeho spílání německým kulturním i politickým elitám póza, kterou z části zaujímá z vnitřní potřeby a z části proto, aby nezklamal očekávání svých kolegů a publika. Postava Frljiće například vystřílí ve vtipné i vysoce estetizované scéně všechny německé kulturní velikány, za něž se vydávají jeho tři němečtí společníci.

Problém nastává tam, kde sebeironie končí a navazuje pustá snaha tuto pózu ve vší její banalitě a bez jakéhokoliv hlubšího komentáře divadelně prodat. Franz Pätzold působí jako trochu arogantní a hodně rozčílený režisér nesmírně charizmaticky. Je jedno, jestli se jeho postava zrovna prochází v parteru a nadává divákům, nebo odpovídá dotazům třech Němců, kteří mu kladou otázky, „na které nedokáže odpovědět“. Pätzold pokaždé působí přitažlivě sebejistě a přirozeně. A především: pokaždé je ten slabší a sympatičtější. Představení se po čase stává exhibicí „krásného Frljiće“, kterého lze nemít rád snad jen ze závisti. Balkan macht Frei se tím přibližuje k hranici kýče. Vrcholem citového vydírání je scéna, v níž tři Němci provádějí Pätzoldovi-Frljićovi waterboarding tak dlouho, dokud ho publikum aktivním zásahem do situace nezachrání.

Fakt, že inscenace vykrádá působivé principy z díla Mariny Abramović nebo Petera Handkeho, aniž by je kamkoliv posouvala, je celkem malý problém vedle skutečnosti, že se zapojuje do emočně rozbouřené společenské diskuse vyděračským působením na emoce diváků. Za podstatnou součást výhrad proti nacionálnímu šovinismu považuji kritiku iracionality a manipulativnosti jeho argumentů. Balkan macht frei tuto iracionalitu ještě rozviřuje a násobí. Nevím, jak inscenace působila v době premiéry, která se odehrála před tzv. uprchlickou krizí, ale současný kontext dílu Olivera Frljiće vůbec nelichotí.

Informační bombou proti „elitám“

Havelkovy Elity se snaží o přesně opačný, přísně věcný přístup. Považuji ho za mnohem smysluplnější, a to nejen ve slovenském „hnědnoucím“ prostředí. Vše se odehrává v prostoru za plexisklem, odkud herci mluví skrz mikroporty, takže režisér publiku nedopřeje ani trochu kontaktu s herci. Navíc inscenace používá postupy realistické činohry s perfektně přehlednými, racionálně strukturovanými situacemi. Dílo je velmi náročné pro diváka jako jsem já, která navštěvuji divadlo především z touhy po kontaktu a možnosti přemýšlet v jiných než v obecných pojmech. Nejspíš ale vychází velmi vstříc publiku SND, pokud od divadla očekává, že bude srozumitelné a informativní. Elity nesou jednoznačné „sdělení“: nejdřív odhalují mnoho variací vztahu mezi příslušníky StB a jejich potenciálními nebo více či méně ochotnými aktivními spolupracovníky. V závěru představí ty nejbezcitnější a nejambicióznější „estébáky“ a jejich horlivé spolupracovníky jako známé členy současné slovenské i české politické elity.

To vše ale ještě o kvalitě inscenace mnoho nevypovídá. Podstatné je, že tvůrci údajně při tvorbě scénáře podnikli rozsáhlou rešerši v archivech StB a děj vystavěli víceméně podle konkrétních přepisů tajných rozhovorů mezi příslušníky StB a jejich spolupracovníky. Nabízejí tak rafinovaně sestavené situace, do nichž se lze s důvěrou ponořit. Nikoliv pouze zběžná schémata, rychle stvořené podpěry aktivistického apelu. Díky tomu dokážou Elity vyvolávat velmi přesně zacílené otázky a úvahy ohledně minulosti současných politických elit. Není příliš důležité, jestli inscenace přináší ten historicky nejpřesnější model. Důležité je, že poskytuje věcné podklady a inspiraci k diskusi, což je něco, co většině „lidových“ debat o současné politice chybí (na rozdíl od vášnivé lásky nebo nenávisti k určitým politickým postojům).

info o festivalu zde

fotky ze stránek festivalu