Etlíková: Sezuan (Lachende Bestien)

Průzračně brechtovské dobrodružství

Divadelní skupina okolo Michala Háby má tak silnou schopnost držet se ústřední myšlenky, že si může dovolit (a také dovoluje) mimořádně mnoho meandrujících intelektuálních komentářů a odlehčení, aniž by inscenace ztrácely zřetelný tah. V Sezuanu se tyto dva principy doplňují snad nejlépe, jak jsem to kdy u těchto tvůrců viděla (i když ve starém titulu Othello Is Black se to také povedlo velmi dobře).

Brechtova hra Dobrý člověk ze Sečuanu patří mezi první asociace, když se řekne „drama, které kritizuje kapitalismus“. A také navádí k modelovému použití zcizujícího efektu. Na první pohled se zdá, že tvůrci na tyto asociace kašlou, že je brechtovská tradice nezajímá, protože ke hře přistupují způsobem, o němž se dá s nadsázkou říct, že jím vykládají vždycky všechno (což nevnímám automaticky jako negativum).

Pro Hábu a jeho spolupracovníky je typická potřeba či spíše posedlost vše zcizovat. Tentokrát svým obvyklým způsobem zcizují metodu zcizujícího efektu. Aniž by se kvůli Brechtovi vzdávali čehokoliv ze své poetiky, vytvářejí až učebnicově brechtovskou inscenaci. Alespoň ve mně ještě zcizovací efekt ještě nikdy nevzbudil tolik zájmu o společenský postoj tvůrců a s kritikou kapitalismu jsem se na jevišti asi nikdy nesetkala v tak průzračně přímočaré podobě.

Hlavní postavu Sezuanu Šen Te/Šuej Ta průběžně ztělesní čtyři herečky. Každá jednoduše převypráví její pocity a výstup zabarví nekomplikovanou emocí (prostým smutkem, otráveností, radostí…). Přesto je neustále o čem přemýšlet, neboť více než hrané emoce určuje postavy osobité vystupování a vzhled hereček. Jde o tak prostý způsob interpretace, že hraničí s banalitou. Jenomže se zastavuje těsně před krajností. Možná právě stále hrozící nebezpečí, že se půvabná prostota změní v hloupost, vysvětluje, proč jsem během představení zažívala intenzivní pocit, že se účastním dobrodružství.

V předcházející inscenaci, monodramatu Ferdinande! se režisér a performer Hába nacházel v tvůrčí situaci s podobnými rysy. Hrdina se pokouší vymezit proti průměrnému způsobu smýšlení současného umělce-intelektuála, jenomže se mu to moc nedaří. Nakonec musí postava (zřejmě do velké míry navázaná na osobnost samotného Háby) rezignovaně uznat, že ji tento omezený způsob uvažování ovlivňuje podstatněji, než by si přála. Ať dělá, co dělá, nakonec hladce zapadá do škatulky umělce-intelektuála. Zdá se, že Michala Hábu fascinují situace, na jejichž počátku stojí snaha udělat si odstup od nějakého módního proudu a končí splynutím s ním.

informace o inscenaci zde, případně zde či zde

fotografie z Facebookové události