Hra francouzské dramatičky Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel nabízí silné téma, které v kontextu se současnou situací nechá asi jen málokoho chladného. Šestnáctiletý Max zmizí. Zbydou po něm jen dvě věci: video na jeho facebookovém profilu, na němž popravuje muže v oranžovém a dva osamělí „parťáci“ Simon a George, které Max pravděpodobně šikanoval. Ti se ze strachu (a naočkování svým vychovatelem Eddym) rozhodnou zajmout Maxovu přítelkyni Selmu, aby zabránili šíření zla, kterým ji Max před svým zmizením určitě nakazil. V noci ji přepadnou v parku a zabalí do pytle na odpadky. Bohužel na světle zjistí, že na zemi bezvládně ležící dívka není Selma, ale to už je příliš pozdě na to nevinnou pustit.
Když příběh o středoškolácích, kteří se násilím snaží ze svých vrstevníků vyhnat zlo, které vidí v podobě „islámského ďábla“, vypravuje Francouzka (a navíc je rok 2017), vstupuje na minové pole. Kde je víra dobrá a kde už nikoliv? Lze dobru pomoci násilím? A co je vůbec dobré a co špatné?
Pro jednorázové festivalové uvedení zvolil režisér Filip Nuckolls formu dramatického čtení skloubeného s jednoduchými přesuny herců po několika „stanovištích“ (stůl a dvě židle, pohovka, židle vzadu a zem) rozmístěných po světlem ohraničeném prostoru. Na jevišti bylo vždy jedním kuželem světla označené místo, kde zrovna docházelo k akci; další účinkující neopouštěli jeviště a čekali na svém místě na světelný pokyn, který je „přivedl k životu“. Jakmile světlo zamířilo jinam, ztratily postavy možnost se jakkoliv vyjádřit.
V inscenaci se střídaly tři roviny. Jedna byla postavena na rozhovoru psycholožky Luisy s Georgem, Simonem a Eddym, druhá až dokumentárně sledovala jejich konfrontaci mezi sebou a ta třetí rašící milostný vztah mezi Georgem a unesenou dívkou. O Maxovi se jen mluví, ale jeho postava se nikdy neobjeví. Přesto má největší moc. Tím, co spáchal ovládá veškeré jednání postav. Chtě nechtě podléhají „dobří“ i „špatní“ jemu a jeho činu.
Čtení s minimem akce (s výjimkou situace, kde jeden z mladíků plní vojenské pokyny diktátorského vychovatele: pochoduje, běží, leží, vstává, skáče – vše v rytmu Eddyho křiku) a nepříliš velkou dynamikou vedlo k zvláštnímu napětí, ale paradoxně i k tomu, že se v záplavě slov ztrácelo jakékoliv řešení. Bezvýchodnost celé situace zaháněla do kouta nejen postavy, ale i diváky.
Vnitřní nepřítel nabízí nespočet interpretačních možností. Nuckollsova inscenace přitom velmi silně pracuje s pocitem nejistoty (jak u postav, tak u diváků). Někdy však i za tu cenu, že se ztrácí hranice mezi tím, kdy je nejasnost uměleckým záměrem a kdy pouze důsledkem nedotažené režijní práce.
Když příběh o středoškolácích, kteří se násilím snaží ze svých vrstevníků vyhnat zlo, které vidí v podobě „islámského ďábla“, vypravuje Francouzka (a navíc je rok 2017), vstupuje na minové pole. Kde je víra dobrá a kde už nikoliv? Lze dobru pomoci násilím? A co je vůbec dobré a co špatné?
Pro jednorázové festivalové uvedení zvolil režisér Filip Nuckolls formu dramatického čtení skloubeného s jednoduchými přesuny herců po několika „stanovištích“ (stůl a dvě židle, pohovka, židle vzadu a zem) rozmístěných po světlem ohraničeném prostoru. Na jevišti bylo vždy jedním kuželem světla označené místo, kde zrovna docházelo k akci; další účinkující neopouštěli jeviště a čekali na svém místě na světelný pokyn, který je „přivedl k životu“. Jakmile světlo zamířilo jinam, ztratily postavy možnost se jakkoliv vyjádřit.
V inscenaci se střídaly tři roviny. Jedna byla postavena na rozhovoru psycholožky Luisy s Georgem, Simonem a Eddym, druhá až dokumentárně sledovala jejich konfrontaci mezi sebou a ta třetí rašící milostný vztah mezi Georgem a unesenou dívkou. O Maxovi se jen mluví, ale jeho postava se nikdy neobjeví. Přesto má největší moc. Tím, co spáchal ovládá veškeré jednání postav. Chtě nechtě podléhají „dobří“ i „špatní“ jemu a jeho činu.
Čtení s minimem akce (s výjimkou situace, kde jeden z mladíků plní vojenské pokyny diktátorského vychovatele: pochoduje, běží, leží, vstává, skáče – vše v rytmu Eddyho křiku) a nepříliš velkou dynamikou vedlo k zvláštnímu napětí, ale paradoxně i k tomu, že se v záplavě slov ztrácelo jakékoliv řešení. Bezvýchodnost celé situace zaháněla do kouta nejen postavy, ale i diváky.
Vnitřní nepřítel nabízí nespočet interpretačních možností. Nuckollsova inscenace přitom velmi silně pracuje s pocitem nejistoty (jak u postav, tak u diváků). Někdy však i za tu cenu, že se ztrácí hranice mezi tím, kdy je nejasnost uměleckým záměrem a kdy pouze důsledkem nedotažené režijní práce.
BARBORA POKORNÁ
Více o festivalu: http://sneztuzabu.cz
Více o festivalu: http://sneztuzabu.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme