Mikulka: Pomezí

Dvě a půl hodiny (příjemné) frustrace

Rozepisovat se o tom, že je Pomezí po výtvarné stránce působivé a s nevídanou pečlivostí vyvedené imerzivní divadlo, by bylo rok po premiéře a řadě ocenění nošením dříví do lesa. Stejně tak, že na jedno zhlédnutí není šance pořádně vysledovat, o čem se tu vlastně hraje a že si divák odnese především náladu a pár střípků tajemně nezřetelného příběhu (který si pak může v baru zkusit zkompletovat s pomocí známých, potká-li je). Takže alespoň pár zcela subjektivních poznámek na okraj, protože to bylo divadlo (nebo spíš cosi divadlu blízkého) natolik působivé, že by mi bylo líto o zážitku ve vybydleném baráku na Florenci pomlčet úplně.



Pokud jsem spolu se skupinou diváků vypuštěn do neznámého prostoru, je mým prvním reflexem jít pokud možno úplně jinam než hlavní dav. Odměnou za takovou strategii jsou krásně prázdné místnosti; lze si je v klidu prohlédnout, přitom i leccos pozotvírat, ale bohužel za tu cenu, že se tam obvykle neděje nic moc zajímavého. Tudíž to po chvíli přestane bavit, nejsme na výstavě. Takže se tedy držet velkých skupin diváků? To je o něco výhodnější, protivné ale je, že se zas musíte pořád někde mačkat. A co hůř, výstupy jsou obvykle docela krátké, na nikoho se nečeká a tak skoro vždycky přijdete pozdě. Rafinovaným řešením se zdá být důsledné pronásledování jednoho herce, jenže potíž je v tom, že oni se až moc dobře vyznají a taky se často přemisťují během, přičemž po chodbách se pořád někdo motá. Jinými slovy, neudržíte se. I kdybyste nakrásně odhodili důstojnost a pobíhali za svým vyvoleným jak pejsek za páníčkem.



Samozřejmě lze na všechny sofistikované strategie rezignovat, jen tak si chodit a snažit se jít tam, odkud se ozývá největší hluk. Což je spolehlivá cesta k vyslechnutí spousty závěrečných vět ze zcela nesouvisejících výstupů. A úplně zoufaleckou poslední možností je zůstat někde bezradně stát a doufat, že se právě na tomhle místě něco zajímavého semele. Pokud mohu soudit podle sebe, nejspíš nesemele. I když úplně vždycky to neplatí: jednou mě takhle během rezignovaně osamělé chůze po schodech odchytla jakási herečka (ani jsem nepostřehl, koho vlastně hrála, pardon) a odvedla si mne až úplně nahoru na posed, kde jsme pak v osamění pohovořili o krásách zdejší vyhlídky. Rubem příjemného pocitu výlučnosti je to, že jste oproti účinkujícímu, který zkušeně jedná ve své roli, tak trochu za moulu. Respektive vy možná ne, já zcela jistě ano.

Takže sečteno a podtrženo: pro diváka jako jsem já přináší Pomezí dvě a půl hodiny čiré frustrace bez možnosti úniku. Frustrace velmi příjemné a zábavné, nutno dodat.

P.S.
A vlastně ještě jedna poznámka: nevím, kolik přesně už má Pomezí za sebou repríz, ale je hezké pozorovat, jak jsou všichni účinkující vyhraní, jak to s diváky umějí, jak se v nepředvídatelných situacích nebojí improvizace, nenechají se zaskočit a přitom ve všem spolehlivě drží figuru.


Více zde
Foto Natálie Rajnišová a Oskar Helcel