Mikulka: AnderSen (Divadlo Na zábradlí)

Jen tak na okraj...

Pokud se divadlo rozhodne systematicky vyhýbat interpretační činohře, nemá na repertoáru inscenace „pravidelných“ divadelních textů a navíc se dost důsledně brání příběhům v běžném slova smyslu (kolegu Šotkovského raději hned prosím, aby mě nechytal za slovo či za termín, i když by to jistě šlo docela snadno), nemůže obejít otázku, o čem že se vlastně má hrát, jak se vyhnout tomu, aby se z inscenací nestala jen efektní cvičení stylu a předvádění herecké šikovnosti ve stále povědoměji vyhlížejících etudách. Na zábradlí o tomto hledání nepochybně vědí své, a kdo tuhle scénu sleduje pravidelně, nejspíš dá mi za pravdu, že to bylo v posledních sezónách potýkání dosti urputné a zdaleka ne vždy úspěšné.



Jednou z nabízejících se možností, jak se z takového kruhu dostat ven, je začít hrát „o sobě“. Odhaduji, že je to sice cesta v delší perspektivě poněkud riskantní (stejně jako její paralela v podobě „prstu přiloženého na tepu doby“ - té se DNZ spíše vyhýbá), zatím to ale vychází docela dobře. Hamleti, ve kterých herecký soubor veřejně vymítal svá profesní traumata, patří v rámci zdejšího repertoáru k tomu nejlepšímu a nejsmysluplnějšímu - a nyní to tedy osvědčená sestava zkusila s vymítáním traumat z dětství. Nosným substrátem se staly pohádky H.C.Andersena, což není marný nápad, vždyť právě v jeho tvorbě se pozoruhodným způsobem mísí dětská naivita s krutostí či laskavost s absurdní a bezvýchodnou hrůzou.



Celé je to formálně podané jako pimprlový sen naruby, do útržků ze známých pohádek se mísí vzpomínky samotných účinkujících (trochu zbytně též pasáže z Andersenových deníků), počínaje těmi žertovnými až po docela kruté a vyprávějícímu nejspíš i docela nepříjemné. Mikulášek s Cpinem tomu všemu jako obvykle dokázali dát groteskně elegantní tvář, jakkoli se tentokrát významně pracuje s ošuntělostí či téměř komiksovou ošklivostí. Sečteno a podtrženo: AnderSen je inscenace, na kterou se docela hezky dívá a která také dává smysl. Přičemž lze věřit i tomu, že si všichni opravdu sáhli tak trochu do sebe.

Jiná věc je, že skutečně zůstává u kategorie „tak trochu“. Bezpečný ironický odstup kraluje, žádné drásání do krve neočekávejte. Zaplaťpánbůh, chce se dodat skepticky, čert vem, že nedojde na žádné velké hlubiny, nejsme Poláci, a víme, jak takové pokusy obvykle končívají. Vlastně se ani neumím rozhodnout, jestli se z toho hravě nezraňujícího přístupu k vlastním traumatům radovat nebo nebo jej brát jako nedostatečnost.

No nic, to jen tak na okraj jednoho docela povedeného představení.

Více informací o inscenaci zde
recenze vyšla v Divadelních novinách 12/2017 (k přečtení zde)
foto KIVA