O potížích a frustracích zmateného návštěvníka imerzivního představení, a taky o tom, co všechno mi uteklo, jsem psal docela nedávno v souvislosti s Pomezím, takže se nechci po zážitku s Pozváním od téhož spolku opakovat. I když se to opět nabízí, frustrace i zmatenost tu zjevně patří k věci. Takže tentokrát prozměnu zkusím poctivě popsat, co všechno se mi podařilo za ty dvě a půl hodiny strávené v usedlosti Mazanka vysledovat.
Před závorkou: ta usedlost a hlavně zahrada je opravdu překrásná, navíc rafinovaně vyzdobená. A mají tam dokonce i kroketové hřiště. Když máte štěstí na hezké počasí, je to zážitek sám o sobě. No a teď k věci:
[následuje přehršel spoilerů]
Všichni přítomní hráli roli hostů na slavnosti jakéhosi pana S., o kterémžto se mi nepodařilo zjistit vůbec nic. Zhruba v polovině se mi zato podařilo udělat si víceméně jasno v tom, kdo jsou herci a kdo diváci. Na děkovačce jsem napočítal dvanáct účinkujících, ovšem pocitově jich bylo přinejmenším dvakrát tolik.
Do příběhu (či spíše příběhů) jsem se nejdřív snažit proniknout sledováním pana Alberta, ale nikam to nevedlo, pořád jen někoho urážel, příběh žádný. Pak jsem to zkusil se slečnou Helenou, nezvanou návštěvnicí a (zřejmě) potížistkou. To bylo lepší, ale po nějaké době jsem jí ztratil (ta zahrada je opravdu velká a nepřehledná). Ve druhé půlce večera jsem se pokusil (i když ne úplně důsledně) sledovat příběh rytířského Richarda a slečen Amálie a Sofie (možná to dokonce byly sestry), děvčat s poněkud pochybnou pověstí. Sofiina pověst byla horší, ne-li úplně nejhorší, Amálie zase ztrácela paměť, za což mohly (asi) ty zatracené hodinky, které nosila na krku. Richard se do ní nejprve zamiloval, napsal jí řasenkou na tělo důležité informace, aby na něj úplně nezapomněla, pak jí kvůli sestře označil za devítihlavou saň a pak se zase smířili. Načež o ní nějak komplikovaně bojoval na dvorku přezdívaném Mordor (ale to mi z větší části uteklo), přičemž se ovšem nechal stále ochotněji svádět slečnou Sofií, kterou zpočátku z morálních důvodů vytrvale zavrhoval. Jaké to byly důvody, nemám tušení. Ani proč a kdy ho to přešlo. V každém případě měl nakonec po ruce dvě děvčata na výběr, a nechal si od diváků (tedy v našem hloučku spíš divaček) radit, co s tím. Divačky ochotně kibicovaly, a když se Richard po jistém napínání přiznal, že je panic, radily s nadšením ještě o poznáním větším.
Mimochodem, právě improvizovaná diskuse s hloučkem divaček, které se ochotně vžily do rolí ctitelek a rádkyň, byla jedním z nejhezčích a nejkurióznějších momentů večera. Tím dalším bylo setkání se skupinou diváků, kteří k věci přistoupili se skautským nadšením, lezli po stromech, sestavovali jakousi mapu a systematicky hledali a nacházeli klíče, se kterými bylo možné se domoci dalších žetonů pro závěrečné hlasování. To mělo nějak zásadně ovlivnit závěr, stálo v propozicích. Popisky u hlasovacích vah se ale bohužel nedaly ve tmě pořádně přečíst, takže se musím přiznat, že ani pořádně nevím, jestli jsem to hodil Sofii nebo Amálii. Skončilo to nicméně tak, že si Amálie Richarda kamsi odvedla, procházeli vodou a Richard se utopil (řekl bych). Pak zase ožil, ale to už myslím nebyl v roli. Společně si svůj hlouček (hloučky byly ovšem dosti proměnlivé) odvedli ještě o kousek dál a přečetli melodramatický příběh o tom, jak jakousi dívku s chlapcem nejprve nezašlápl obří kůň a jak potom oba spadli do propasti a zabili se. Kterýžto epilog bych si klidně odpustil, musím se přiznat ještě jednou.
No a takových skupinek a příběhů se tu v průběhu večera proplétalo minimálně šest (odhaduji z počtu účinkujících). Zkrátka chaos, oproti kterému Pomezí vyhlíželo jako vcelku průhledná brnkačka. Musela být příšerná dřina dát to všechno dohromady. Jo, a bylo to moc fajn. Opravdu.
Před závorkou: ta usedlost a hlavně zahrada je opravdu překrásná, navíc rafinovaně vyzdobená. A mají tam dokonce i kroketové hřiště. Když máte štěstí na hezké počasí, je to zážitek sám o sobě. No a teď k věci:
[následuje přehršel spoilerů]
Všichni přítomní hráli roli hostů na slavnosti jakéhosi pana S., o kterémžto se mi nepodařilo zjistit vůbec nic. Zhruba v polovině se mi zato podařilo udělat si víceméně jasno v tom, kdo jsou herci a kdo diváci. Na děkovačce jsem napočítal dvanáct účinkujících, ovšem pocitově jich bylo přinejmenším dvakrát tolik.
Do příběhu (či spíše příběhů) jsem se nejdřív snažit proniknout sledováním pana Alberta, ale nikam to nevedlo, pořád jen někoho urážel, příběh žádný. Pak jsem to zkusil se slečnou Helenou, nezvanou návštěvnicí a (zřejmě) potížistkou. To bylo lepší, ale po nějaké době jsem jí ztratil (ta zahrada je opravdu velká a nepřehledná). Ve druhé půlce večera jsem se pokusil (i když ne úplně důsledně) sledovat příběh rytířského Richarda a slečen Amálie a Sofie (možná to dokonce byly sestry), děvčat s poněkud pochybnou pověstí. Sofiina pověst byla horší, ne-li úplně nejhorší, Amálie zase ztrácela paměť, za což mohly (asi) ty zatracené hodinky, které nosila na krku. Richard se do ní nejprve zamiloval, napsal jí řasenkou na tělo důležité informace, aby na něj úplně nezapomněla, pak jí kvůli sestře označil za devítihlavou saň a pak se zase smířili. Načež o ní nějak komplikovaně bojoval na dvorku přezdívaném Mordor (ale to mi z větší části uteklo), přičemž se ovšem nechal stále ochotněji svádět slečnou Sofií, kterou zpočátku z morálních důvodů vytrvale zavrhoval. Jaké to byly důvody, nemám tušení. Ani proč a kdy ho to přešlo. V každém případě měl nakonec po ruce dvě děvčata na výběr, a nechal si od diváků (tedy v našem hloučku spíš divaček) radit, co s tím. Divačky ochotně kibicovaly, a když se Richard po jistém napínání přiznal, že je panic, radily s nadšením ještě o poznáním větším.
Mimochodem, právě improvizovaná diskuse s hloučkem divaček, které se ochotně vžily do rolí ctitelek a rádkyň, byla jedním z nejhezčích a nejkurióznějších momentů večera. Tím dalším bylo setkání se skupinou diváků, kteří k věci přistoupili se skautským nadšením, lezli po stromech, sestavovali jakousi mapu a systematicky hledali a nacházeli klíče, se kterými bylo možné se domoci dalších žetonů pro závěrečné hlasování. To mělo nějak zásadně ovlivnit závěr, stálo v propozicích. Popisky u hlasovacích vah se ale bohužel nedaly ve tmě pořádně přečíst, takže se musím přiznat, že ani pořádně nevím, jestli jsem to hodil Sofii nebo Amálii. Skončilo to nicméně tak, že si Amálie Richarda kamsi odvedla, procházeli vodou a Richard se utopil (řekl bych). Pak zase ožil, ale to už myslím nebyl v roli. Společně si svůj hlouček (hloučky byly ovšem dosti proměnlivé) odvedli ještě o kousek dál a přečetli melodramatický příběh o tom, jak jakousi dívku s chlapcem nejprve nezašlápl obří kůň a jak potom oba spadli do propasti a zabili se. Kterýžto epilog bych si klidně odpustil, musím se přiznat ještě jednou.
No a takových skupinek a příběhů se tu v průběhu večera proplétalo minimálně šest (odhaduji z počtu účinkujících). Zkrátka chaos, oproti kterému Pomezí vyhlíželo jako vcelku průhledná brnkačka. Musela být příšerná dřina dát to všechno dohromady. Jo, a bylo to moc fajn. Opravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme