Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 29. a pátek 30.6)

DIVADLO ALFA: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY
DIVADLO CONTINUO: MURGILA A ZORILA
DIVADELNÍ SOUBOR LŮZA: ZADLUŽENÁ PRINCEZNA
CIRK LA PUTYKA: AIRGROUND
VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
DAVID DRÁBEK: NETOPÝR
Q10: R+J


Pokaždé mě při návštěvě Hradce Králové překvapí, že na Idosu nevyhledám žádné časově přijatelné vlakové či autobusové spojení, díky němuž bych se po skončení večerního představení dostala do Prahy. Tato okolnost i poněkud punkové ubytování mě poslední večer povzbudily k odložení pocitu zodpovědnosti za včas napsaný článek. Ve chvíli, kdy se začalo u Klicperova divadla tančit na romskou kapelu Terne čhave, zapomněla jsem úplně na všechno. Dům, v němž v Praze bydlím, se teď i o sobotách zatepluje, takže jsem z rušného Hradce domů přešla jako z bláta do louže. Odložit psaní na večer se v nevyspalém rozpoložení po festivalu ukázalo jako nešťastný nápad. Teď v neděli ale mají dělníci konečně volno …

Čtvrteční dopoledne v DRAKu zahájily Pohádky ovčí babičky plzeňského Divadla Alfa. Mimořádně mnoho účasti vzbuzovaly loutky vlků, kteří neustále usilovali o život chytrého beránka i jeho ovečky. Každý detail prozrazoval, že nejsou zlí, ale pouhými otroky vlastní tuposti. Když je jednou zajatý beránek přiměje, aby mu splnili poslední přání a zahráli si s ním na honěnou, tvůrci výrazně rozehrávají upřímnou radost vlků ze hry. Tím, že prakticky ve všech scénách vyrovnávají jejich loutky do řad s pravidelnými rozestupy, zdůrazňují stádnost jejich myšlení. O vlcích by se tu paradoxně dalo říct, že se chovají jako ovce.

Smích tu vzbuzují mnohé velmi jednoduché nápady. Například skutečnost, že všechny lidské postavy ztělesňuje jediný herec, který pouze drobně obměňuje kostým. Působivá je také prostá hra s kruhovou otáčivou plochou, po níž se loutky pohybují (zatímco herci se schovávají v jejím středu). Dají se díky ní rozehrát různé honičky či putování. V Pohádkách ovčí babičky se šťastně spojuje citlivý a jemný humor s řemeslnou obratností. Říká se, že dobré loutkové divadlo pro děti je stejně tak dobré pro dospělé. Prosté Pohádky ovčí babičky jsou ale doopravdy spíš pro děti.

Na Murgilu a Zorilu mě nalákala „značka“ divadla Continuo i programová anotace, v níž stojí, že námět tvůrci získali během svých cest po Rumunsku. Bohužel se ale jednalo o nejslabší loutkové představení, které jsem na letošním festivalu navštívila.

Herci se celou dobu schovávají v nitru jakési kašírované sopky, odkud mluví za javajky, jež se většinou vynořují nad jejím kráterem. Kdyby se tak nedělo a herci by pouze mluvili zpoza scény, inscenaci by to moc neochudilo. Jejich manipulace s loutkami připomíná holčičí hru s barbínami, při níž se dítě soustředí hlavně na slovní dialog mezi panenkami a jenom pro názornost třese s tou, která zrovna mluví. Publiku to vůbec neusnadňuje orientaci v poměrně složitých peripetiích příběhu.

Občas se objevuje zpestření v podobě několika vynalézavě ztvárněných loutek. Příkladem je ptáček připevněný na tyčce, který má místo ocásku dlouhý šátek. Když „obletuje“ vrchol sopky, šátek se za ním točí do kruhu.

O mnoho lépe s publikem komunikovala openairová premiéra Zadlužená princezna amatérského Divadelního souboru Lůza. Princezna je konzumní dilinka, která žije jen sebeprezentací na Facebooku, zatímco zchudlý princ bojuje proti špinavému byznysu s poskytováním hypoték. Největší moc tu má vodník – podvodník s velkým majetkem (patří mu i Agrofert). Ten chce princeznu zadlužit a pak si ji vzít za manželku.

Tvůrci se rozhodně neberou příliš vážně, čímž vyvažují satirický a především moralizující rozměr inscenace. Využívají jednoduché, ale vděčné výrazové prostředky jarmarečního divadla. Daniela Mészárosová v roli princezny často zpívá a hraje na kytaru. Miřek Vrbický, který ztělesňuje všechny ostatní postavy, rychle střídá kostýmy za paravánem. Oba herci také často „flirtují“ s publikem. Označují ho například za les a odhadují, který divák připomíná jaký druh mechu nebo stromu. Způsob, jímž berou publikum do hry, není agresivní, spíš velmi něžný. Pomáhá vytvořit uvolněnou a přátelskou atmosféru.

Jen je škoda, že Zadlužená princezna moralizuje tak jednoduchým způsobem. Tento žánr snese i složitější výpovědi, než je ta, že se konzumně smýšlející lidé mohou snadno stát oběťmi podvodných „oligarchů“. Na druhou stranu je však obdivuhodné, že se tvůrcům podařilo na premiéře zaujmout a pravidelně rozesmávat celé šapitó, přestože bylo od začátku tak průhledné, jaké "sdělení" mu chtějí předat.

V pátečním dopoledni jsem navštívila v šapitó Cirku La Putyka Airground. Pásmo, v jehož rámci artisté předvádějí především akrobacii na šálách a skoky na teeterboardu, nejspíš mělo hlavně přilákat diváky, kteří by si normálně na nový cirkus nekoupili drahé lístky. Airground ale připomínalo spíš klasický cirkus, protože artistická čísla nepropojovalo žádné téma ani nálada. Diváci v mém okolí nad nimi žasli. To bylo na místě, protože lidem, jako jsem například já, se o jejich zvládnutí může jen zdát. Dovednosti artistů z La Putyky ale tentokrát ani zdaleka nevyrovnaly schopnostem zahraničních tvůrců, s nimiž se lze setkat při častých hostováních v Praze. Neštěstí akcí jako Airground, které nechtějí nic vyjádřit, spočívá v tom, že nic neodvádí pozornost od jejich technických nedostatků.

Nejlepším zážitkem posledních dvou festivalových dní byl jednoznačně Stand´artní kabaret improvizační skupiny VOSTO5. Rozvíjení podivné situace v muzeu, kde se hýbou sochy, často přesahovalo pouhé náhodně působící řazení trochu bláznivých nápadů.

Ta nejpovedenější scéna působila, jako by vypadla ze surrealistických Večerů Analogonu. Jeden aktér klečel na kolenou a ostatní ho označili za malého zakomplexovaného trpaslíka. Postupně mu prozradili, že by mohl žít na stejné úrovni jako ostatní, kdyby se naučil používat chodidla. On jim vytrvale odmítal uvěřit, že nějaká má. Po čase se jim ho ale podařilo vychýlit z falešné stability, „trpaslík“ udělal neopatrný pohyb a při tom pádu poprvé natáhl nohy. Následovala pak ještě série scén, v nichž mu ostatní radili, co si má se novými částmi těla počít.

Také na několika dalších místech se všichni zúčastnění naladili na stejné, z velké části nepojmenované téma a střídavě pak přispívali k jeho artikulaci. Respekt k okolnostem, které si tvůrci nastavili na začátku improvizace, se propojil s citem pro momentální obecnější asociace. Toto hradecké odpoledne mi připomnělo, že se i při improvizaci lze dostat do hloubky. Viděla jsem v posledních letech tak málo kvalitních improvizací, že jsem si to už skoro nedovedla představit.

Festival zakončil Netopýr domácího Klicperova divadla. Na tuto inscenaci Davida Drábka jsem se těšila. Kvalitního divadla, které se snaží dosáhnout hloubek skrze lehkou hravost, je jako šafránu. Proto si vážím každého pokusu v tomto směru, a naopak mě rozčilují časté debaty s lidmi, pro něž jako by byla mezi nezávaznou hravostí a existenciálními hloubkami nepřekročitelná propast.

Netopýr ale bohužel není ani nezávazně hravý, ani existenciálně hluboký, nýbrž nesrozumitelný. Drábek všemu nastavil velmi široký rámec, který by se dal nejspíš charakterizovat jako "hra o společnosti, která na povrch působí rozjásaně, ale ve skutečnosti je zcela zoufalá". Situace však postrádají detaily, díky nimž by si k nim publikum mohlo vytvořit jakýkoliv hlubší vztah.

Kdybych se na efemérní rej postav v extravagantních kostýmech dokázala alespoň na chvíli napojit, ráda bych se pokusila dohledat nespočet operetních citací v hudební kompozici Darka Krále a pokusila se tak prohloubit své chápání situací. Odmítám ale vytvářet interpretační konstrukce, když do jejich základu nemohu položit vlastní prožitek.

PS: Mrzí mě, že jsem z časových důvodů nestihla napsat o inscenaci R+J od uskupení Q10, která byla na programu minulou sobotu v DRAKu. Celý týden jsem si to vyčítala. Když jsem se na ni chystala, měla jsem strach, že uvidím jakési ochotníky křečovitě recitovat klasické verše. Ten byl ale zbytečný, protože emoce postav se tu vždy vyjadřují pohybem celého těla, a nikdy realisticky. Inscenace využívá prvků bojového umění capoiery, brazilských tanců, nebo akrobacie na šálách. Julie, která se nechce vdávat, se zachumlá do jedné šály a visí nad scénou jako nešťastný uzlíček. Rivalitu mezi znepřátelenými rody vyjadřují pohyby převzaté z capoiery. Zdá se, že postavám přináší rodová rivalita společenskou zábavu a nenávist rodů tak vyznívá jako pouhý rozmar. O výklad Romea a Julie tu ale nejde zdaleka tolik jako o radost z vědomí, že se režiséru Filipu Humlovi Královi daří pečlivě rozvíjet imaginaci svých amatérských herců. Najít pohybové vyjádření pro každou repliku muselo stát hodně úsilí.