Pokorná: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29. 7.)

DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY

DIVADLO PETRA BEZRUČE: SPALOVAČ MRTVOL

Čtvrteční den festivalu proběhl tak trochu v hudebním duchu. A to i přes to, že jsem nenavštívila ani jedno hudební představení. Piano a kontrabas se objevovaly jak v odpoledne v Besedě, kde hrálo Divadlo J. K. Tyla dramatizaci Highsmithova románu Talentovaný pan Ripley, tak večer na hlavní scéně Klicperova divadla ve Spalovači mrtvol.

Tato (možná) náhodná spojitost krásně ukazovala jak využití jednoho předmětu na divadelním jevišti může být diametrálně rozdílné podle toho, s jakou (a zdali vůbec) asociativností a symbolikou inscenátoři pracují. Jednou byly hudební nástroje užity čistě (samo)účelně a jednoduše, podruhé jako výsostně asociativní symbol. V plzeňské inscenaci nástroje sloužily čistě jako doplnění hudební složky. Hlavní hrdina Tom (Pavel Neškudla) zejména v první polovině prokládal fingovanou nevinnost a neškodnost hrou na basu, kterou doprovázel svého přítele Dickieho (Ondřej Rychlý), oběť a nejspíš i lásku, hrajícího na klavír. Ve Spalovači mrtvol měly nástroje svou roli, i když na ně zrovna nikdo nehrál.

Talentovaný pan Ripley Kluk, působící na své okolí jako podivín a ťulpas prvního stupně, zavraždí svého přítele, do kterého je nejspíš zamilován. Poté užívá jeho byty, šaty, cigarety a především peněz - až mu dojde, že úplně nejlepší způsob, jak pokračovat a zároveň geniálně zakamuflovat vraždu, by bylo sám se Dickiem stát. Navíc má ze zvláštní proměny pravděpodobně i nemateriální potěšení. Basu vymění za piano, změní své chování, dikci, chůzi i ošacení a svému příteli tak proniká pod kůži, až s ním úplně splyne.



Atraktivní příběh nabízí napětí, tajemství, trochu podivínství a šílenství, možný psychologický vývoj hlavního hrdiny i zakázanou lásku. Jenže přes to všechno na mě plzeňská inscenace nezabrala. Necítila jsem žádnou angažovanost či osobní propojení s jevištěm, emoce, ať už soucit, pochopení, či vztek se nedostavily. Pozornost jsem udržela jedině díky Pavlu Neškudlovi a jeho obratnému přecházení z postavy Toma na Toma hrajícího, že je Dickie.

Spalovač mrtvol Ve sterilním plechovém prostoru krematoria a za zvuku Dvořákova Larga a Mahlerovy Písně o mrtvých dětech dokázal režisér Jakub Nvota společně s herci předat komplikované Fuksovo dílo srozumitelně a navíc – paradoxně - velmi živě. Vše je tu velmi strohé a zároveň v neustálé tenzi, navzdory tomu, že dramatizace sestává především z dlouhých monologů Norberta Lichého v titulní roli Karla (Romana) Kopfrkingla a pohybová akce je téměř nulová.

Foto: Lukáš Horký

Nvota využívá Kopfrkinglovy záliby v hudbě a inscenaci propojuje jednoduchým symbolem kontrabasů, které někdy leží na stolech místo rakví a někdy na ně herci hrají při střetu s hlavní postavou. Paradox smrti znázorňuje rozehráváním strun bas (tedy rakví), kdy hra nástroj oživuje, ale zároveň odkazuje na mrtvého ležícího uvnitř. Inscenátoři přitom akcentují dvě hlavní témata. Za prvé dobový kontext (blížící se válka a antisemitismus), a za druhé identitu člověka jako tvora z jednoho a toho samého těla, z něhož zbude jeden a ten samý popel a prach.

Vysoko na plechové čelní stěně se nacházejí dveře, k nímž nevedou žádné schody ani žebřík. Pouze vedle nich bezprizorně ční pár špryclí, které jsou však tak daleko, že neumožní dosáhnout na kliku ani tomu, kdo se vyšplhá nahoru. Dveře provokují divákův pohled, ačkoliv se na ně nijak nepoukazuje ani se neotvírají. Pouze při příkladném Kopfrkinglově dohlížení na „řád smrti“ se při každém spuštění všech a mechanismů spalování ozve silné bušení. Ke konci, kdy se Karel poddává (nacistickému) režimu a připravuje se ve jménu „míru a řádu“ na vraždění velkém, se dveře konečně rozletí a jeviště zaplaví dým a tma. Odpoledne jsem si emoce ušetřila, o to víc se jich ale dostavilo večer.

BARBORA POKORNÁ