KLICPEROVO DIVADLO: ASANACE
Poslední festivalový den bývá v Hradci vždycky trochu rozpačitý, a letos to platilo dvojnásob. Ochladilo se, dopoledne žádná pohádka, protože děti fasovaly vysvědčení, a večer kvůli nemoci odpadlo Morávkovo Tango od Husy na provázku, na které jsem byl docela zvědavý. Náhradní možností byl Drábkův Netopýr v Klicperáku, ale na toho jsem naopak nebyl zvědavý ani trochu (rozpačitou recenzi napsala i jinak oddaná fanynka Marie Reslová, a to je co říct). Takže se můj celodenní program smrsknul na odpolední Asanaci, kterou v Klicperově divadle nastudoval Andrej Krob, a pak na nepříjemnou jízdu proti sluníčku domů.
Asanace je hra, která dlouho trpěla svou dobovou podmíněností – je totiž až moc průhlednou alegorií vývoje československého komunistického režimu od šedesátých let po jakešovskou kvaziperestrojku. S postupem doby se ale tahle vazba vytrácí a do popředí vystupuje obecněji platná rovina vztahů mezi malou skupinou architektů, pracujících pod tlakem vnější moci na úkolu, o jehož smysluplnosti (nebo dokonce ničivosti) mají všichni oprávněné pochybnosti. A právě na to se Krob zaměřil.
Hradecká inscenace se až překvapivě málo snaží být zábavná (což ovšem neznamená, že zábavná není), Krob nicméně všechny ty slovní souboje, opatrnické řečičky nebo výrony frází bere naprosto vážně a vede herce k tomu, že je sdělují zcela po smyslu, bez sebemenšího shazování nebo ironického pomrkávání do publika. Vychází to výborně, jak už je v Krobových havlovských inscenacích téměř pravidlem. Z Asanace se vyloupne neokázale silné (a nadčasové) morální drama zrady ideálů, naivity, vyhořelosti, zbabělosti a tak dál. Kdyby jeden nevěděl, kolik režisérů už na Havlovi ztroskotalo, vypadalo by to všechno jako úplně banální, samozřejmé, ne-li přímo neinvenční přenesení textu na jeviště – jenže schopnost, s jakou Krob dokáže přimět herce k tomu, aby hráli přesně „po textu“, je téměř kouzelnická. Žádné objevné konstatování to není, ale čas od času je dobré napsat i věci zdánlivě samozřejmé a obecně uznávané.
P.S. Vlastně tak úplně samozřejmé a obecně uznávané to s Krobem a Havlem nebude: nadivadelní zpravodajka Barbora Etlíková prchla z Besedy už o přestávce. Což zde nepřipomínám proto, abych Báru prásknul (i když udání je pro nás, zpravodajce, běžná rutina), ale proto, abych jí popíchnul k tomu, aby svůj opačný názor na Asanaci doprovodila nějakým vysvětlením. I když třeba jen na základě první poloviny.
Asanace je hra, která dlouho trpěla svou dobovou podmíněností – je totiž až moc průhlednou alegorií vývoje československého komunistického režimu od šedesátých let po jakešovskou kvaziperestrojku. S postupem doby se ale tahle vazba vytrácí a do popředí vystupuje obecněji platná rovina vztahů mezi malou skupinou architektů, pracujících pod tlakem vnější moci na úkolu, o jehož smysluplnosti (nebo dokonce ničivosti) mají všichni oprávněné pochybnosti. A právě na to se Krob zaměřil.
Hradecká inscenace se až překvapivě málo snaží být zábavná (což ovšem neznamená, že zábavná není), Krob nicméně všechny ty slovní souboje, opatrnické řečičky nebo výrony frází bere naprosto vážně a vede herce k tomu, že je sdělují zcela po smyslu, bez sebemenšího shazování nebo ironického pomrkávání do publika. Vychází to výborně, jak už je v Krobových havlovských inscenacích téměř pravidlem. Z Asanace se vyloupne neokázale silné (a nadčasové) morální drama zrady ideálů, naivity, vyhořelosti, zbabělosti a tak dál. Kdyby jeden nevěděl, kolik režisérů už na Havlovi ztroskotalo, vypadalo by to všechno jako úplně banální, samozřejmé, ne-li přímo neinvenční přenesení textu na jeviště – jenže schopnost, s jakou Krob dokáže přimět herce k tomu, aby hráli přesně „po textu“, je téměř kouzelnická. Žádné objevné konstatování to není, ale čas od času je dobré napsat i věci zdánlivě samozřejmé a obecně uznávané.
P.S. Vlastně tak úplně samozřejmé a obecně uznávané to s Krobem a Havlem nebude: nadivadelní zpravodajka Barbora Etlíková prchla z Besedy už o přestávce. Což zde nepřipomínám proto, abych Báru prásknul (i když udání je pro nás, zpravodajce, běžná rutina), ale proto, abych jí popíchnul k tomu, aby svůj opačný názor na Asanaci doprovodila nějakým vysvětlením. I když třeba jen na základě první poloviny.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme