Katona József Színház: Bláznovy zápisky (režie Viktor Bodó)
TR Warszawa: Holzwege (režie Katarzyna Kalwat)
Bláznovy zápisky Hezkou tradicí plzeňského festivalu je, že maďarská divadla přivážejí divokosti. Na Bláznových zápiscích jsem ale nestačil zírat. I na české poměry to totiž bylo divadlo v jádru nevynalézavě stařičké, byť tedy na povrchu trochu nakašírované namoderno.
Gogol je nezpochybnitelný klasik, ale stejně tak nelze nevidět, že humoristická povídka, ve které se malý úředníček postupně zblázní, mluví se psy, obtěžuje dceru nadřízeného a skončí coby španělský král v blázinci, je dílo z kategorie „oldies“ (na rozdíl třeba od Gogolových divadelních her, ale to už je jiné téma). No a Bodóova inscenace všechny ty obehrané bláznovské motivy z předminulého století, omšele vyhlížející vypravěčské triky a vtipy, ze kterých se stala klišé už dávno v minulém století, hezky spořádaně předvede formou divadla jednoho herce. Herec to byl nepochybně dobrý, jenže až na pár zcizujících momentů zůstal u zlehka modernizovaného „mistrovství“, které má své nejlepší časy už taky hezkých pár desítek let za sebou (i když by jistě nebyl problém najít divadla, kde je v řemeslně méně precizní formě úspěšně provozováno dodnes, ale to je také jiné téma).
Současný nátěr zajišťovalo neméně protivné a otřískané klišé, tentokrát ovšem náležející probíhajícímu století: v mezihrách protagonista používal looper. Což je věc v posledních letech skoro stejně nadužívaná jako vykřičené projekce. Tamás Keresztes s ním umí zacházet tak akorát, nic nezkazí, ale také nepředvede nic mimořádného; a jak už to tak obvykle chodí, nepřekročí přitom meze pouhé atrakce. Kdyby měl všechny ty zvuky nahrané předem a pustil si je třeba z iPodu, vyšlo by to vcelku nastejno a ještě by se ušetřilo na stopáži.
Sečteno a podtrženo: mám upřímně rád poctivou interpretační činohru se silným příběhem a s dobrými herci - jenže málo platné, považovat za ní takovýto přístup ke starým textům, by se mi zdálo hodně nešťastné.
Holzwege Úplně jiný šálek kávy nabídla inscenace varšavského Teatru Rozmaitości. Hrálo se o reálné postavě - polském minimalistickém skladateli Tomaszi Sikorském - a na motivech z jeho života se zkoumalo cosi jako, vznešeně řečeno, postavení umění a umělce v současném světě. Musím se přiznat, že mi to představení dost dlouho lezlo na nervy: opilý netečný umělec a kolem něj tři víceméně typizované postavy. Povrchní obdivovatelka (byl ve všem tak úžasný a geniální), přízemní odmítač (byl to opilec, kterého nikdo nemohl vystát) a vedle nich skutečný Sikorského přítel, klavírista, který tu a tam vše uvede na pravou míru a připomene cosi zcela konkrétního ze skladatelova života či poetiky.
Postupem času se ale tohle schéma začíná rozpadat, a režisérka se sympatickou důsledností bod po bodu zironizuje a zboří všechny klišovité konstrukce, které předtím tak pečlivě vystavěla. A netýká se to jen Sikorského či hudby, ale také samotného představení. Za výkřiků „všechno už tu bylo“ technici uklidí scénu (přitom se křičelo: „technici na jevišti už tu taky byli“), strhnou zástěnu a v abstraktním prostoru nasvíceném teplými barvani se pianista posadí ke klavíru a zahraje kompletní Sikorského skladbu. Bez mučení: nebyla to hudba, kterou bych sám od sebe poslouchal úplně dobrovolně. Ale o to tu nejde, podstatná je mnohoznačnost a spousta nezodpovězených otázek, téměř hmatatelně zavěšených v prostoru. Říká se, že když vás představení nezaujme hned během prvních deseti minut, nezaujme vás vůbec. V případě Holzwege však tohle moudro neplatí. Tedy alespoň v mém případě (slyšel jsem i ohlasy docela jiných názorů).
více informací zde
TR Warszawa: Holzwege (režie Katarzyna Kalwat)
Bláznovy zápisky Hezkou tradicí plzeňského festivalu je, že maďarská divadla přivážejí divokosti. Na Bláznových zápiscích jsem ale nestačil zírat. I na české poměry to totiž bylo divadlo v jádru nevynalézavě stařičké, byť tedy na povrchu trochu nakašírované namoderno.
Gogol je nezpochybnitelný klasik, ale stejně tak nelze nevidět, že humoristická povídka, ve které se malý úředníček postupně zblázní, mluví se psy, obtěžuje dceru nadřízeného a skončí coby španělský král v blázinci, je dílo z kategorie „oldies“ (na rozdíl třeba od Gogolových divadelních her, ale to už je jiné téma). No a Bodóova inscenace všechny ty obehrané bláznovské motivy z předminulého století, omšele vyhlížející vypravěčské triky a vtipy, ze kterých se stala klišé už dávno v minulém století, hezky spořádaně předvede formou divadla jednoho herce. Herec to byl nepochybně dobrý, jenže až na pár zcizujících momentů zůstal u zlehka modernizovaného „mistrovství“, které má své nejlepší časy už taky hezkých pár desítek let za sebou (i když by jistě nebyl problém najít divadla, kde je v řemeslně méně precizní formě úspěšně provozováno dodnes, ale to je také jiné téma).
Současný nátěr zajišťovalo neméně protivné a otřískané klišé, tentokrát ovšem náležející probíhajícímu století: v mezihrách protagonista používal looper. Což je věc v posledních letech skoro stejně nadužívaná jako vykřičené projekce. Tamás Keresztes s ním umí zacházet tak akorát, nic nezkazí, ale také nepředvede nic mimořádného; a jak už to tak obvykle chodí, nepřekročí přitom meze pouhé atrakce. Kdyby měl všechny ty zvuky nahrané předem a pustil si je třeba z iPodu, vyšlo by to vcelku nastejno a ještě by se ušetřilo na stopáži.
Sečteno a podtrženo: mám upřímně rád poctivou interpretační činohru se silným příběhem a s dobrými herci - jenže málo platné, považovat za ní takovýto přístup ke starým textům, by se mi zdálo hodně nešťastné.
Holzwege Úplně jiný šálek kávy nabídla inscenace varšavského Teatru Rozmaitości. Hrálo se o reálné postavě - polském minimalistickém skladateli Tomaszi Sikorském - a na motivech z jeho života se zkoumalo cosi jako, vznešeně řečeno, postavení umění a umělce v současném světě. Musím se přiznat, že mi to představení dost dlouho lezlo na nervy: opilý netečný umělec a kolem něj tři víceméně typizované postavy. Povrchní obdivovatelka (byl ve všem tak úžasný a geniální), přízemní odmítač (byl to opilec, kterého nikdo nemohl vystát) a vedle nich skutečný Sikorského přítel, klavírista, který tu a tam vše uvede na pravou míru a připomene cosi zcela konkrétního ze skladatelova života či poetiky.
Postupem času se ale tohle schéma začíná rozpadat, a režisérka se sympatickou důsledností bod po bodu zironizuje a zboří všechny klišovité konstrukce, které předtím tak pečlivě vystavěla. A netýká se to jen Sikorského či hudby, ale také samotného představení. Za výkřiků „všechno už tu bylo“ technici uklidí scénu (přitom se křičelo: „technici na jevišti už tu taky byli“), strhnou zástěnu a v abstraktním prostoru nasvíceném teplými barvani se pianista posadí ke klavíru a zahraje kompletní Sikorského skladbu. Bez mučení: nebyla to hudba, kterou bych sám od sebe poslouchal úplně dobrovolně. Ale o to tu nejde, podstatná je mnohoznačnost a spousta nezodpovězených otázek, téměř hmatatelně zavěšených v prostoru. Říká se, že když vás představení nezaujme hned během prvních deseti minut, nezaujme vás vůbec. V případě Holzwege však tohle moudro neplatí. Tedy alespoň v mém případě (slyšel jsem i ohlasy docela jiných názorů).
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme