Bratislavské bábkové divadlo: Na slepičích křídlech (režie Katarína Aulitisová)
Naivní divadlo Liberec: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (režie Filip Homola)
Národní divadlo Târgu-Mureș: Klid (režie Radu Afrim)
Na slepičích křídlech Tak už i letos jsme se dočkali festivalové položky, nad kterou nelze než kroutit hlavou a nechápavě se ptát, jak se něco takového mohlo objevit v hlavním programu prestižního festivalu. Dětským pohledem na krutost padesátých let tahle inscenace trochu připomene Hrdého Budžese, ve kterém Barbora Hrzánová skvěle a bez potřeby pouštět se do okaté parodie hrála desetiletou školačku. V předělech mezi jednotlivými epizodami se pak kolem ní odehrávalo cosi jako přepálené „socialistické balábile“. Dotyčné mezihry byly nepřekvapivě obludné, dost banální, herecky nijaké, divadelně nenápadité a v souhrnu tudíž dost nezáživné. Dávaly nicméně smysl alespoň jako kontrast nebo pozadí pro to podstatné. No a teď si představte, jak by to vypadalo, kdyby se Budžes hrál bez Hrzánové a sestával pouze z oněch meziher. Nějak nevím, co víc k nešťastným Slepičím křídlům dodat.
Jsou místa… Liberecké inscenaci dominuje atmosféra tajemného příšeří, ze které se vylupují místa, o nichž jste předtím s největší pravděpodobností nikdy neslyšeli. Ale ještě víc osudy těch, kteří jsou s nimi tak či onak spojeni. Od úvodního objevování Země Františka Josefa v padesátistupňovém mrazu až po závěrečné pozvolné potápění ostrova poblíž Ohňové země. Včetně čtyř stovek obyvatel, kteří svůj ostrov brání před moderním světem coby dílo duchů.
Liberečtí používají osvědčenou metodu: vyřčené poeticky ilustrují, často téměř doslova (například pohybem malinkého psího spřežení ve výše zmíněném severském výstupu), jindy jsou asociace volnější (třeba pád látkových opon v závěru). Nehraje se ovšem jen tak ledaskde, ale na dlouhém stole, kolem kterého sedí čtyřicet diváků. Že to náladě výrazně pomůže, asi není třeba zdůrazňovat. Motivem, ke kterému se inscenátoři neustále vracejí, je střet civilizovaného člověka s netknutou přírodou. Tu odvážné, jindy spíš destruktivní nebo dokonce kořistné. Jak už to tak bývá, silnější jsou ty obrazy, kde se to neříká úplně natvrdo. Nejslabším místem je tak pasáž o arktické velrybářské stanici, během které na stůl pleskají nakašírované kusy rybího (sic!) masa. Přitom v podstatě totéž už bylo o poznání přesvědčivěji vyřčeno ve výstupu, pojednávajícím o výpravě „milovníků ptactva“ na neprobádané arktické ostrovy (ten v podstatě sestával z výčtu zastřelených ptáků). Celkově jsem asi nebyl tak zcela a bezvýhradně nadšený jako někteří kolegové, ale sympatická inscenace to určitě je, o tom žádná.
Klid Maďaři mají pověst sebevraždmilovného národa, letos se ale v Plzni zaobírají spíše šílenstvím (i když divadlo Târgu-Mureș je maďarské pouze jazykově, státní příslušností patří do Rumunska). Oproti Bláznovým zápiskům to však byl úplně jiný nářez, alespoň tedy zpočátku. Zběsilá rakvičková groteska se spoustou krásně absurdních nápadů se ale postupně překlápěla do příběhu šílené herečky a jejího syna, který o ni pečuje a najde si přítelkyni, která časem také zešílí. On sám se trápí, pije, píše o tom všem autobiografický román a nejspíš také spí s redaktorkou, která měla poměr už s jeho otcem.
V souvislosti se čtvrteční inscenací Holzwege jsem popíral platnost pravidla „prvních deseti minut“. V Klidu jsem to měl úplně obráceně. Úvod byl vynikající, ale jak vážnost postupně přestávaly vyvažovat groteskní pasáže a představení nabíralo na melodramatické srdceryvnosti (a také úměrně tomu, jak představitelka šílené herečky stále víc přehrávala), zdálo se mi to vše pořád protivnější a protivnější. Nemohu si pomoci, ale pokud z jeviště beze stop ironie zazní repliky typu „zmiz z mého života“ nebo „zajímá mne už jen hvězdné nebe“, stávám se poněkud nepřátelským.
více informací zde
Naivní divadlo Liberec: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (režie Filip Homola)
Národní divadlo Târgu-Mureș: Klid (režie Radu Afrim)
Na slepičích křídlech Tak už i letos jsme se dočkali festivalové položky, nad kterou nelze než kroutit hlavou a nechápavě se ptát, jak se něco takového mohlo objevit v hlavním programu prestižního festivalu. Dětským pohledem na krutost padesátých let tahle inscenace trochu připomene Hrdého Budžese, ve kterém Barbora Hrzánová skvěle a bez potřeby pouštět se do okaté parodie hrála desetiletou školačku. V předělech mezi jednotlivými epizodami se pak kolem ní odehrávalo cosi jako přepálené „socialistické balábile“. Dotyčné mezihry byly nepřekvapivě obludné, dost banální, herecky nijaké, divadelně nenápadité a v souhrnu tudíž dost nezáživné. Dávaly nicméně smysl alespoň jako kontrast nebo pozadí pro to podstatné. No a teď si představte, jak by to vypadalo, kdyby se Budžes hrál bez Hrzánové a sestával pouze z oněch meziher. Nějak nevím, co víc k nešťastným Slepičím křídlům dodat.
Jsou místa… Liberecké inscenaci dominuje atmosféra tajemného příšeří, ze které se vylupují místa, o nichž jste předtím s největší pravděpodobností nikdy neslyšeli. Ale ještě víc osudy těch, kteří jsou s nimi tak či onak spojeni. Od úvodního objevování Země Františka Josefa v padesátistupňovém mrazu až po závěrečné pozvolné potápění ostrova poblíž Ohňové země. Včetně čtyř stovek obyvatel, kteří svůj ostrov brání před moderním světem coby dílo duchů.
Liberečtí používají osvědčenou metodu: vyřčené poeticky ilustrují, často téměř doslova (například pohybem malinkého psího spřežení ve výše zmíněném severském výstupu), jindy jsou asociace volnější (třeba pád látkových opon v závěru). Nehraje se ovšem jen tak ledaskde, ale na dlouhém stole, kolem kterého sedí čtyřicet diváků. Že to náladě výrazně pomůže, asi není třeba zdůrazňovat. Motivem, ke kterému se inscenátoři neustále vracejí, je střet civilizovaného člověka s netknutou přírodou. Tu odvážné, jindy spíš destruktivní nebo dokonce kořistné. Jak už to tak bývá, silnější jsou ty obrazy, kde se to neříká úplně natvrdo. Nejslabším místem je tak pasáž o arktické velrybářské stanici, během které na stůl pleskají nakašírované kusy rybího (sic!) masa. Přitom v podstatě totéž už bylo o poznání přesvědčivěji vyřčeno ve výstupu, pojednávajícím o výpravě „milovníků ptactva“ na neprobádané arktické ostrovy (ten v podstatě sestával z výčtu zastřelených ptáků). Celkově jsem asi nebyl tak zcela a bezvýhradně nadšený jako někteří kolegové, ale sympatická inscenace to určitě je, o tom žádná.
Klid Maďaři mají pověst sebevraždmilovného národa, letos se ale v Plzni zaobírají spíše šílenstvím (i když divadlo Târgu-Mureș je maďarské pouze jazykově, státní příslušností patří do Rumunska). Oproti Bláznovým zápiskům to však byl úplně jiný nářez, alespoň tedy zpočátku. Zběsilá rakvičková groteska se spoustou krásně absurdních nápadů se ale postupně překlápěla do příběhu šílené herečky a jejího syna, který o ni pečuje a najde si přítelkyni, která časem také zešílí. On sám se trápí, pije, píše o tom všem autobiografický román a nejspíš také spí s redaktorkou, která měla poměr už s jeho otcem.
V souvislosti se čtvrteční inscenací Holzwege jsem popíral platnost pravidla „prvních deseti minut“. V Klidu jsem to měl úplně obráceně. Úvod byl vynikající, ale jak vážnost postupně přestávaly vyvažovat groteskní pasáže a představení nabíralo na melodramatické srdceryvnosti (a také úměrně tomu, jak představitelka šílené herečky stále víc přehrávala), zdálo se mi to vše pořád protivnější a protivnější. Nemohu si pomoci, ale pokud z jeviště beze stop ironie zazní repliky typu „zmiz z mého života“ nebo „zajímá mne už jen hvězdné nebe“, stávám se poněkud nepřátelským.
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme