Das Fräulein (Kompanie): Smutek
Začínám mít pomalu dojem, že jsem letos v Plzni poněkud negativistický, ale co s tím… moc mě totiž nenadchla ani Avignonem oslavovaná inscenace belgického souboru na motivy žhavě současné. Když si to tak probírám, dva hlavní důvody jsou asi tyto:
Z ryze divadelního hlediska mě odrazovala forma, tak trochu připomínající Laternu magiku, byť s tím rozdílem, že projekce byly živé a ukazovaly to, co se odehrávalo uvnitř několika domečků. Nemohu si pomoci, ale tahle móda mi leze na nervy čím dál tím víc – pokud tedy není pro nasazení projekcí nějaký opravdu pádný důvod. A ten se mi tu najít nedařilo, samozřejmě až na to, že s nimi všechno vypadá tzv. „zajímavěji“. Tím hůř, že se tu hrálo poněkud natlusto, což projekce odhalí naprosto nemilosrdně. Nejspíš to byl záměr, ale herectví, na které by těšilo se dívat, Belgičané rozhodně nepředvedli. (Nad obligátními mikroporty a obtížném nalézání toho, kdo právě mluví, už je skoro zbytečné se rozčilovat.)
Docela problematické je však i celkové vyznění Smutku. Chápu, že režisérka a autorka v jedné osobě chce přispět do boje proti pravicovému extremismu, xenofobii a dalším nepěknostem. Rozumím i tomu, že dvojici hlavních padouchů připodobní, byt nevyřčeně, k otci a dceři Le Penovým (pokud se dobře orientuji, naráží i na některé jejich skutečné aféry). Jenže navzdory tomu se mi zdá - s odpuštěním – trochu hloupý základní princip, na kterém hra stojí: nejprve stvořit dokonale odpudivé padouchy, cynické manipulátory a vyděrače – a pak je se spravedlivým mravním opovržením dokonale demaskovat. Jistě, bojuje se „správnou věc“, ale obávám se, že v této podobě je to boj až příliš pohodlný a především jaksi virtuální, vhodný spíš ke sběru lajků v příslušné sociální bublině, než k rozkrývání skutečných problémů. Kéž by to v reálném světě bylo všechno takhle úžasně jasné a přehledné…
Více informací zde
Začínám mít pomalu dojem, že jsem letos v Plzni poněkud negativistický, ale co s tím… moc mě totiž nenadchla ani Avignonem oslavovaná inscenace belgického souboru na motivy žhavě současné. Když si to tak probírám, dva hlavní důvody jsou asi tyto:
Z ryze divadelního hlediska mě odrazovala forma, tak trochu připomínající Laternu magiku, byť s tím rozdílem, že projekce byly živé a ukazovaly to, co se odehrávalo uvnitř několika domečků. Nemohu si pomoci, ale tahle móda mi leze na nervy čím dál tím víc – pokud tedy není pro nasazení projekcí nějaký opravdu pádný důvod. A ten se mi tu najít nedařilo, samozřejmě až na to, že s nimi všechno vypadá tzv. „zajímavěji“. Tím hůř, že se tu hrálo poněkud natlusto, což projekce odhalí naprosto nemilosrdně. Nejspíš to byl záměr, ale herectví, na které by těšilo se dívat, Belgičané rozhodně nepředvedli. (Nad obligátními mikroporty a obtížném nalézání toho, kdo právě mluví, už je skoro zbytečné se rozčilovat.)
Docela problematické je však i celkové vyznění Smutku. Chápu, že režisérka a autorka v jedné osobě chce přispět do boje proti pravicovému extremismu, xenofobii a dalším nepěknostem. Rozumím i tomu, že dvojici hlavních padouchů připodobní, byt nevyřčeně, k otci a dceři Le Penovým (pokud se dobře orientuji, naráží i na některé jejich skutečné aféry). Jenže navzdory tomu se mi zdá - s odpuštěním – trochu hloupý základní princip, na kterém hra stojí: nejprve stvořit dokonale odpudivé padouchy, cynické manipulátory a vyděrače – a pak je se spravedlivým mravním opovržením dokonale demaskovat. Jistě, bojuje se „správnou věc“, ale obávám se, že v této podobě je to boj až příliš pohodlný a především jaksi virtuální, vhodný spíš ke sběru lajků v příslušné sociální bublině, než k rozkrývání skutečných problémů. Kéž by to v reálném světě bylo všechno takhle úžasně jasné a přehledné…
Více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme