Mikulka: Silvrr - plavba psychomagická (Theaterr na lodi Tajemství)

Někdy je to jasné, ale leckdy taky ne. Po některém hodně nepovedeném představení nemusí být vůbec snadné ujasnit si, v čem vlastně vězel ten největší průšvih, v čem onen nešťastný pokus o divadlo selhal nejvíc. V případě Silvrru se sešlo problémů docela dost: počínaje zimou, za kterou tvůrci nemohli, přes skoro dvouhodinovou stopáž, kterou nedokázali naplnit rozumným obsahem, až po nepříjemně působící srážku převelikých ambicí s poněkud ochotnicky vyhlížejícím provedením.

Nebylo snadné se něčeho chytit: opakovaně se vracely nezřetelné narážky na vztah černé a bílé rasy (včetně postav v kápích evokujících Ku klux klan), sexuální motivy (včetně felace, nahé ženy či prohazování genderu mezi postavami), nechybělo několikeré pohřbívání, chvílemi se to celé tvářilo rituálně a jindy jsem zas měl velmi silné podezření, že tvůrci prostě jen neodolali pokušení dlouhé minuty předvádět, co všechno dovedou jejich sofistikované projektory. Nápis na oponě „Less monday more unicorns“ je zábavný, ale ani s pomocí vševědoucího Goooglu se mi nepodařilo odhalit, zda měl něco znamenat nebo tam prostě jen tak byl (ale možná mi tu jen něco uniklo). 

Nic z výše jmenovaného však nebyl onen základní zádrhel. Nijak zvlášť mi nevadí, když se na scéně (nebo v tomto případě taky na palubě) dějí věci, jejichž smysl mi nedochází nebo ho neumím racionálně zpracovat. Ale – a to už je odpověď na úvodní otázku – musí mě to celé nějakým způsobem oslovit, zaujmout, musí v tom „něco“ být. Což se Silvrru podařilo jen v úplném úvodu, který se odehrával na palubě a sestával z nesouřadných, dráždivě nejasných, provokativních obrazů s erotickým a trochu násilnickým podtextem. Vydalo to asi tak na deset – patnáct minut.

více informací zde