Čumba: l'Amfiparnaso (Victoria Ensemble na lodi Avoid)

Sláva Parnasanům!

Jmenuje se to radost z hudby a začíná se to opět rozlézat po Čechách i Moravě. Vyznačuje se to tím, že na to nikdo nechodí, v novinách se o tom prakticky nedočtete, v televizi to neuvidíte, odehrává se to nezávisle na tom, co se děje byť i jen dvě stě metrů kolem. Přítomní se s tím však nikdy nesmíří a dělají vše, co je v jejich silách, ba někdy i víc. Během posledního srpnového večera se to vše odehrálo v centru hlavního města. Na lodi.
Vydatný déšť padá na palubu nad diváky. Otevřenými okny půl metru nad hladinou Vltavy je možno pozorovat proplouvající parníky, kajakáře i překvapené surfaře. Nad hlavou z mostu duní projíždějící vlaky. Hladina v ústí Botiče stoupá. Řev z koncertů na okolních lodích i nábřežích, ba ani zpěv Tonyi Graves však nikoho z účinkujících nemůže rozhodit.

Jak to?
Nadpozemská krása polyfonního zpěvu slouží k vyprávění příběhu. Na jevišti se pak to, o čem trojice ženských a dva mužských vokály zpívají, odehrává ještě v podobě jakési pantomimy či baletu v maskách z komedie dell'arte. Starý kozel Pantolon se opět snaží ulovit mladou koketu, vychloubačný kapitán doprovázený úlisně šibalským a trochu i přisprostle vyčůraným jako vždycky milostně vzplane. Dvojice milenců, která se chystá z nešťastné lásky spáchat sebevraždu, nakonec šťastně unikne záhubě a vše dobře dopadne a věrná láska zase jednou zvítězí.

Všechny evropské komické opery mají jeden společný prazáklad: jmenuje se l'Amfiparnasso. Fenomenální hudbu složil v roce 1594 Orazio Vecchi, jenž byl dříve uváděn též jako autor libreta (to si napsal na základě humorné poezie Gilia Cesara Croceho buď zcela sám nebo jeho verše zkrátil a upravil). Hudební odborníci to nazývají madrigalová komedie pozdní renesance. Pro nás však postačí, když si řekneme, že Vecchi je poslední z těch, kteří museli užít více zpěváků a dokonce i onoho mima/tanečníka/herce k vyjádření jednání jedné jediné dramatické osoby, zatímco jeho následovníci už si mohli dovolit luxus sólového zpěvu.

Děj
Aby se v tom divák orientoval, před každým výstupem vypravěč přečte též stručný obsah děje, například hra po PROLOGU začíná slovy:

JEDNÁNÍ I., Výstup 1.
OBSAH:
K poběhlici Hortensii/ Pantalona touha nese,/ ale ona, nevděčnice,/ staříkovi vysměje se.

A teprve pak uprostřed scény tři zpěvačky a dva zpěváci za Hortensii a Pantalona pronesou repliky:

HORTENSIE:
Ne, nechci slyšet nic. O mně? O vás?
Hele hele helemese!
Hele ho, dědka, zbožné má přání,
chce laškování,
hele hele heleme se.

PANTALON:
Já ubohý Pantalon! Ó ženo zrádná!
Však ty až budeš chtít, já řeknu ne.

Nebo:

JEDNÁNÍ III., Výstup 2.
OBSAH:
Madrigal teď doktor zpívá
své nevěstě pod balkonem,
rozechvělým, roztouženým,
cituplným, sladkým tónem.

Správně, už pár let před Romeem ve Veroně si v nedaleké Modeně balkonovou scénu střihnul nějaký starý kozel Pantalon. Vecchi a Modena není náhodné spojení. Pár let před tím zde nějaký Torquato Tasso pro tento rod sepsal svůj Osvobozený Jeruzalém, dílo, jež obsahuje dva nejčastější náměty všech barokních oper. Není účelem této zprávy o jednom letním večeru vše vysvětlovat, ale český posluchač by si při poslechu písně Šlitrovy písně Představte si, co jsem měl dnes k obědu odteď mohl třeba začít vybavovat onen Vecchiho předobraz:

JEDNÁNÍ III., Výstup 1.
...
PANTALON: … Hej, Francatrippo, sezvi mé/ příbuzenstvo.
FRANCATRIPPA: Tak jo, pane, ne, pane, jo./ Však příbuzenstvo mé?
PANTALON: Též ty máš příbuzné?
FRANCATRIPPA: Já vydám za dva sám/ a další spočítám.
PANTALON: Nu, na ty zvědav jsem.
FRANCATRIPPA:
Začínám s výpočtem:
Kotlík, Rošt a Pánvička,/ Sádlo, Máslo, Hnilička,/ Hruška, Pták s Ledvinou,/ Vařený s Pečeným,/ Smažený s Dušeným,/ Mastný s Nedomaštěným,/ Petrželka s Polívkou, / Vomáčka se Zelinkou/ a s celou rodinou.
PANTALON: Ahá, a ještě někdo?
FRANCATRIPPA: Tak jest, vzácný pane.
PANTALON: Já však chci, abys zavřel už nectnou/ hubu svou...

V podpalubí
Jednání oněch celkem třinácti postav „opery“ předvedlo pět zpěváků, trojice tanečníků a hudební doprovod ve stísněném podpalubí lodi Avoid. Soubor Victoria Ensemble se musel obejít bez scény, rampu nahrazovalo spodní osvětlení. Přesto se natěsnané publikum divadelní klasikou dobře bavilo.



Soubor Victoria Ensemble založila roku 2009 Viktorie Dugranpere. Provedl již řadu hudebních a hudebně dramatických programů z období renesance, baroka a klasicismu a za zmínku stojí i jeho dramaturgie, která klade důraz na novodobé premiéry, neobvyklé projekty, či skladby opomenuté či zřídka provozované. Je až s podivem, jak podařené výkony se souboru v těchto podmínkách pdařilo ze sebe dostat.

Jediná drobná výtka tohoto zázračného večera směřuje k pořadateli: většina diváků si sebou svůj exemplář libreta na operní představení nenosí, kupříkladu na lodi se vyskytoval takový pouze jeden, pisatel těchto řádků. Leč ten ani toto pořadateli nevyčítá: milí operní diváci, když je něco bez vstupného, tak se holt máte připravit! Ostatně už v předmluvě ke čtenářům sám Orazio Vecchi píše:
"Kdo v tomto kuse ještě něčeho pohřeší, nechť všecky nedostatky nahradí vlastní představivostí, která, i když ne ve skutečnosti, aspoň v mysli může vytvořiti dokonalé dílo."

Název l'Amfiparnaso by dle různých výkladu mohl značit dvojí Parnas, respektive dva vrcholky Parnasu. Popisovaný srpnový večer však můžeme považovat za parnas dvojitý, divadelní i hudební. Ukončeme tedy tuto zprávu variací na slova z díla prvního mezi z českými Vecchiho následovníky: "Dobrá věc se podařila, radost z hudby zvítězila!"
Horatio Vecchi: l'Amfiparnaso. Victoria Ensemble (vokálně instrumentální soubor) & En Garde! (nonverbální divadlo). Cca 5. repríza dne 31. srpna 2017 na lodi Avoid, kotviště pod Železničním mostem, Praha.

fotografie pouze ilustrační

LADISLAV ČUMBA




Horatio Vecchi: ČTENÁŘŮM
(Str. 18 – 21.)

Rozpustilé a hrubé žerty, kterých se dnes v četných komediích užívá spíše jako pokrmů než jako koření, způsobily, že komedie často bývají považovány za pouhá čtveráctví a nezvedenosti. A přece se mýlí všichni, kdož tak nevhodně smýšlejí o hrách plných půvabu, jež jsouce vytvořena podle příslušných pravidel a obírajíce se vhodně volenou látkou, předvádějí v nejrozličnějších podobách přemnohé události běžného života, a slouží tedy lidem k užitku jako zrcadlo života, a k potěše, a nikoliv jen za záminku smíchu, jak by i o mé komedii mohli soudit ti, kteří se domnívají, že jsem ji napsal, nedbaje, bude-li užitečna. Ovšem užitek z mé komedie bude menší než užitek z komedií jiných, protože já, nucen jsa při zpěvu dbáti spíše citu než mravních naučení, musil jsem upustiti od častějšího užívání sentencí. Můj kus jest i kratší, než bývá obyčejem, neboť, z té příčiny, že zpívané slovo má pomalejší spád než mluvené, vynechal jsem mnohé podrobnosti děje, aby sluch nebyl unaven dříve než se skončí hra, a to tím spíše, že hudba tu není spojena s půvabem podívané, a jeden smysl nemůže si tedy odpočinouti, zatím co druhý by jej vystřídal.

Kdo v tomto kuse ještě něčeho pohřeší, nechť všecky nedostatky nahradí vlastní představivostí, která, i když ne ve skutečnosti, aspoň v mysli může vytvořiti dokonalé dílo.

Jako malíř , který chtěje na malém obraze zobraziti mnoho postav, nejvýznamnější vymaluje celé, méně významné do půli, jiným namaluje pouze hlavu, dalším sotva vlasy, zatím co zbývajícím nechá úplně ztráceti se v pozadí a učiní je oku již skoro nepostřehnutelnými, stejně tak chci ty složky své hudební komedie, jež toho vyžadují, předvésti podrobně, další pouze naznačiti a zbývajících jenom letmo se dotknouti, tak, aby v celé té změti přece jenom nescházely. 

Protože tak podobným představením bývá obyčejně přítomno mnoho těch, kdož nevědí, najde-li se mezi nimi někdo, jenž hru spravedlivě posoudí a vysloví o ní své mínění, ti všichni nechť vezmou za vděk býti posluchači a nikoliv soudci a nechť uváží, že souditi dovede ledakdo, básnit však málokdo.
Obecně pak poznamenávám, že vyskytnou-li se v mém díle místa, která znalce doopravdy neuspokojí, nechť poznání těchto nedostatků připočtou na vrub vlastní dokonalosti, tím spíše, že pokud vím, nebylo dosud nikým vymyšleno a provedeno spojení komedie s hudbou, a mnohé podrobnosti, jimiž bude lze dílo zdokonaliti, časem snadno se najdou. Já sám pak, i když nebudu za svůj nápad chválen, nemohu být haněn, využil-li jsem hudebních myšlenek, které vytryskly z přirozeného zřídla mého úsudku.

A nepřestanu tvrditi, že mnohým hudebníkům se zhudebnění věcí, jimiž se obírají, v představě jeví velmi dokonalým, zatím co při provedení nemají zamýšleného účinu; jest však vždycky možno zdokonalovati je. 

Končím tím, že jsem své Amfiparnasso nenapsal ani pro nevzdělance, ani pro přísné učence, ježto oni nebudou mému dílu rozuměti, tito pak budou jím pohrdati. 

Mohlo by se však státi, jak jest v povaze věci, že budou haněti moji komedii ti, kteří ji nedovedou zazpívati; ti nechť si tedy uvědomí, že každou každou zhudebněnou jednotlivost jest třeba provésti s patřičným citem, což musí rozumný zpěvák sám vystihnouti a správně a pěkně vyjádřiti a tím skladbu oživiti.

Ať je tomu jakkoliv, nedočkavým oznamuji, že je brzy pozvu do své hudební společnosti, kde najdou přece snad nějaké sousto po své chuti.

Překlad:
Horatio Vecchi: l'Amfiparnaso. První zpívaná komedie.
Přeložil Alfons Waisar. Vydalo vlastním nákladem pražské pěvecké komorní sdružení k prvnímu českému provedení dne 10. listopadu 1933 ve Smetanově síni Obecního domu. Praha 1933.