Mikulka: Náměsíčníci (HaDivadlo) + Lippy (Dead Centre Dublin)

Z Next Wave na Pražské křižovatky

Shodou sympatických okolností byly v Praze dva večery po sobě k vidění inscenace, založené na prakticky totožném principu. Předvést něco hodně komplikovaného a záměrně nesrozumitelného - a vysvětlit to prostřednictvím napůl absurdně parodického a napůl vážného divadla na divadle. Konkrétně v neděli na závěr festivalu Next Wave Náměsíčníci z Hadivadla a v pondělí na úvod Pražských křižovatek Lippy dublinského sdružení Dead Centre.

Uspořádané to ovšem bylo v opačném gardu. Brňáci nejprve ukázali nepříliš souvislé výjevy z Brochova románu umístěné do jakési "hospody svět" a pak bizarní pseudorekonstrukci první čtené zkoušky právě sledovaného kusu, na které režisér vysvětloval hercům své záměry, Dubliňané začali diskusí o inscenaci, kterou diváci ještě neviděli, a pak tohle veselé povídání plynule překlopili do vlastního představení o čtveřici žen, které spáchaly sebevraždu vyhladověním. V obou případech to jako celek vůbec nebylo marné, ale nelze přitom přehlédnout, že se ukázaly i jisté limity tohoto až ostentativně „konceptuálního“ přístupu k divadlu.


Lippy

Potíž je v tom, že v zájmu účinnosti vysvětlovací poloviny inscenace je – zdá se - nutné udělat vysvětlovanou půlku natolik komplikovanou a divácky neproniknutelnou, aby ono vysvětlování nepůsobilo zbytečně či banálně. Což se v obou případech evidentně podařilo – za tu cenu, že  to rozhodně nevyústilo do zrovna zábavné podívané. Nebylo se čeho chytit a pozornost publika musela jakž takž držet vlastně jen atmosféra zmaru, obraz rozbitého světa, ve kterém jen tu a tam (spíš u Náměsíčníků) probleskla zlehčující grotesknost. Hrálo se přitom o tématech výsostně vážných, jeden aby se skoro ostýchal zkusit je tu jen tak v rychlosti a trochu primitivně vyjmenovat: smysl života i smrti, schopnost porozumět druhým, schopnost umění zachytit stav světa či společnosti a tak podobně.

Náměsíčníci

Pramálo překvapivým paradoxem je, že se publikum dobře bavilo v pasážích, kde jsou hluboké záměry s žertovnou a zlehčující sebeironií napůl shozeny a napůl vyloženy, zatímco ty skutečně „zásadní“ výstupy odkouká spíš z povinnosti (sám se k tomu s lítostí přiznávám, ale troufám si tvrdit, že nás takových byla většina). HaDivadlo zvolilo chytlavější variantu „legrace na závěr“, irský soubor byl v tomto smyslu o poznání tvrdší: po žertovném úvodu předvedl obtížně srozumitelné tiché drama čtyř žen, jejichž hovory (a nejspíš i myšlenkové pochody) s předem ohlášenou nevěrohodností odečítá ze rtů nebo si přímo vymýšlí jediný muž na scéně (je to ovšem jen vnější pozorovatel). A aby toho nebylo dost, přišlo drtivé finále v podobě asi desetiminutové, pocitově skoro nekonečné projekce beckettovských mluvících úst.

Takže ještě jednou: opravdu to nebylo marné a jsem upřímně rád, že jsem obě inscenace viděl. Zda může „vysvětlovací divadlo“ představovat schůdnou cestu pro ty, které přestaly bavit inscenace založené na příběhu a srozumitelném sdělení, to bych si tvrdit netroufal. Skepticky tipuji spíše na zajímavost, obtížně zopakovatelné využití jednoho docela hezkého nápadu.

O Lippy jsem hovořil 4. 10 na ČRO Vltava v pořadu Mozaika (k poslechu zde mezi 19:34 - 26:32) 
O Náměsíčnících psala Barbora Etlíková tady