Švejda: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Jsme v pohodě Paula Rudnicka sestává ze čtyř scén. Prvé tři jsou monology osob (dvě ženy, jeden muž), kteří se různými pózami (přepjatě empatická matka; okázalý, nekorektní gay; plameně optimistická matka) snaží vyrovnat s problémy (menšinovou sexuální orientací, případně s jejími následky) svými či svých dětí. V závěrečné scéně se všechny postavy setkávají v prostředí porodnice a autor jejich příběhy "ekumenicky" uzavře.

foto Martin Špelda

V Holičkově inscenaci mají prvé tři scény přiznaný charakter stand up výstupů. Hraje se před zataženou oponou, na scéně je mikrofon, barová židlička, sklenička - a herec (herci), kteří - zdůrazněme - hrají (někdy přiměřeně, někdy přemrštěně) svůj stand up výstup (svoji postavu). Závěrečná scéna, již v celém prostoru scény, má pak tradičnější činoherní ráz.

Hra (inscenace) nepřekračuje žánrový rámec stand up comedy. Jde o tu více, tu méně humoristické přípodotky k daným tématům, přičemž v závěrečném výstupu se autor tomu všemu horko těžko snaží dát nějaký přesah.
Hra (inscenace) vhodná tak do A studia Rubín - ale do Národního divadla (na Novou scénu)? Palčivě jsem si při jejím sledování uvědomoval, jak Národní divadlo zatím postrádá komorní, studiový prostor (pokud už by tedy někde měla být tato inscenace uvedena). A, nevím proč, jsem si při ní vybavil inscenaci Mittererovy Návštěvní doby, čtveřici dialogů, kterou Národní divadlo uvedlo z kraje devadesátých let v divadle Kolowrat. Jak se charakter produkcí - vlastně v něčem příbuzných - Národního divadla za těch víc jak pětadvacet let posunul...