Je to písnička hodně obehraná, ale nezbývá, než jí připomenout i tentokrát: spojení cirkusu s divadlem je věc nadmíru obtížná. V případě Honey je ovšem pozoruhodné především to, že trochu nepravděpodobně vyhlížející skupina vedená Miroslavem Krobotem šla na věc z opačné strany, než bývá zvykem, tedy od činohry.
Výsledkem je inscenace, na kterou se docela příjemně dívá, především díky tomu, že je nabitá spoustou gagů a legračních nápadů (spíše rázu činoherního) a poetických atmosférických pasáží (spíše rázu cirkusového či tanečního). Ale která navzdory tomu nedává tak úplně přesvědčivou odpověď na otázku, jestli si v tomto případě činohra s cirkusem spíš pomáhá nebo překáží.
Zjednodušeně řečeno, dokud Krobot v první polovině představení rozdává karty, vytváří a vzápětí ironicky shazuje atmosféru, vychází to výborně. Počínaje úplně základními, téměř besídkovými žertíky na způsob „plavání nasucho“, až po masochistické hrátky ústřední dvojice, při kterých je aktérka zavěšená na lana a doslova smýkána prostorem. Když je ale ve druhé polovině potřeba odvyprávět příběh lehké dívky, která je sebezničujícím způsobem zamilovaná do svého pasáka, vypadá to, jako by už byl cirkus trochu nadbytečný. Představení se navíc rozpadne do řady víceméně samostatných scén, z nichž zdaleka ne všechny vyhlížejí jako nepostradatelné. Z těch činoherních to platí například pro zoufalý telefonát jedné z vedlejších postav z vězení partnerovi, z cirkusových třeba pro obligátní bojovou scénu nebo ilustrativní „sebevražedný“ skok z výšky do krabic, který navíc za Václava Neužila provede náhradník.
Nicméně, abychom nebyli nespravedliví: Honey je inscenace, která nepostrádá půvab ani vtip, dejvičtí činoherci osvědčují osobní šarm a sympaticky ironizující odstup, při setkání s „cirkusáky“ to občas docela zajiskří, velmi dobře se zpívá a hraje. Celé je to ovšem spíš úctyhodný pokus o riskantní výpravu do neznáma (pro Krobota tak typickou), než očekávaná událost sezóny. Předpremiérová bublina byla nafouknutá víc, než je zdrávo, to je nyní zjevné, za to ale tvůrci nemohou, a bylo by nesmyslné jim něco takového otloukat o hlavu. Mnohem spíš si zaslouží uznání za to, že se do takového podniku vůbec pustili a dokázali v něm přes všechny výhrady obstát se ctí.
O inscenaci jsem mluvil 14. 11 v Mozaice ČRO Vltava (k poslechu zde mezi 21:57 a 30:07)
více informací zde
Výsledkem je inscenace, na kterou se docela příjemně dívá, především díky tomu, že je nabitá spoustou gagů a legračních nápadů (spíše rázu činoherního) a poetických atmosférických pasáží (spíše rázu cirkusového či tanečního). Ale která navzdory tomu nedává tak úplně přesvědčivou odpověď na otázku, jestli si v tomto případě činohra s cirkusem spíš pomáhá nebo překáží.
Zjednodušeně řečeno, dokud Krobot v první polovině představení rozdává karty, vytváří a vzápětí ironicky shazuje atmosféru, vychází to výborně. Počínaje úplně základními, téměř besídkovými žertíky na způsob „plavání nasucho“, až po masochistické hrátky ústřední dvojice, při kterých je aktérka zavěšená na lana a doslova smýkána prostorem. Když je ale ve druhé polovině potřeba odvyprávět příběh lehké dívky, která je sebezničujícím způsobem zamilovaná do svého pasáka, vypadá to, jako by už byl cirkus trochu nadbytečný. Představení se navíc rozpadne do řady víceméně samostatných scén, z nichž zdaleka ne všechny vyhlížejí jako nepostradatelné. Z těch činoherních to platí například pro zoufalý telefonát jedné z vedlejších postav z vězení partnerovi, z cirkusových třeba pro obligátní bojovou scénu nebo ilustrativní „sebevražedný“ skok z výšky do krabic, který navíc za Václava Neužila provede náhradník.
Nicméně, abychom nebyli nespravedliví: Honey je inscenace, která nepostrádá půvab ani vtip, dejvičtí činoherci osvědčují osobní šarm a sympaticky ironizující odstup, při setkání s „cirkusáky“ to občas docela zajiskří, velmi dobře se zpívá a hraje. Celé je to ovšem spíš úctyhodný pokus o riskantní výpravu do neznáma (pro Krobota tak typickou), než očekávaná událost sezóny. Předpremiérová bublina byla nafouknutá víc, než je zdrávo, to je nyní zjevné, za to ale tvůrci nemohou, a bylo by nesmyslné jim něco takového otloukat o hlavu. Mnohem spíš si zaslouží uznání za to, že se do takového podniku vůbec pustili a dokázali v něm přes všechny výhrady obstát se ctí.
O inscenaci jsem mluvil 14. 11 v Mozaice ČRO Vltava (k poslechu zde mezi 21:57 a 30:07)
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme