Švejda: Soucit (Schaubühne am Lehniner Platz Berlin - PDFNJ 2017)

V zážitku ze Soucitu jako by se koncentrovala veškerá moje pochybnost nad žánrem dokumentárního divadla. Dvě ženy (herečky) vyprávějí (hrají) zážitky, související s děním ve Rwandě devadesátých let. Afričanka (Consolate Sipérius), která rámuje inscenaci, jako ta, která přežila genocidu, Evropanka (Ursina Lardi) jako tehdy dvacetiletá naivní dobrovolnice (dnes skeptická čtyřicátnice, konfrontující nadto své tehdejší zážitky s dnešním stavem humanitárního "průmyslu"), bezradně této genocidě přihlížející.

Inscenace vyvolává dojem, že obě protagonistky sdělují vlastní zážitky (ukazují na kameru osobní dokumenty, fotografie apod.) - zároveň režisér různými akcemi přiznává divadelnost celého vystoupení (obě protagonistky např. opakovaně sdělují, že jsou herečky, jedna z nich je celou dobu "autenticky" snímána kamerou, ale pak - když odejde ze scény - běží na plátně předtočený záznam jejího vystoupení, bezprostředně navazující na to, co dosud říkala).
Mé pochybnosti? Naléhavost vyprávění má být zintenzivněna "autentickým" ručením obou protagonistek, byť režisér zároveň férově přiznává barvu, že jde "jen" o divadlo. Od poutavého (dá-li se v tomto případě takový termín použít) vyprávění mě však celou dobu odvádějí nutkavé mimoumělecké otázky: např. slouží oběma vystupujícím představení i jako jistá forma terapie (v jedné chvíli se např. Ursině Lardi zalesknou oči, ba nenápadně pláče) - a jak to pak funguje při reprízách? Můj dojem kvůli takto nastolenému přístupu místo aby se zvyšoval, se oslabuje. Vnímám ho jako jistý způsob vydírání. Místo aby se inscenace snažila daný příběh "jen" co nejlépe zahrát, snaží se o to diváky přesvědčit "podpásovými" prostředky. Kdyby v inscenaci hrály úplně jiné dvě herečky (a Evropanku by např. hrála černošská herečka a Afričanku běloška), byl by výsledek jiný?