Mikulka: Moc a vzdor (Schauspiel Hannover – PDFNJ 2017)

Pelíšky po bulharsku

Svým způsobem to připomíná základní situaci z Pelíšků, přesunutou do Bulharska devadesátých let: dva staří muži žijí v zajetí minulosti a svého vlastního pohledu na svět. Ten první byl dlouholetým politickým vězněm, ten druhý jeho mučitelem, později vysokým důstojníkem komunistické tajné policie. Oba se prostřednictví dávných kontaktů snaží dosáhnout svých cílů: jeden bojuje za odkrytí informací z policejních archivů, ten druhý se mu v tom pokouší zabránit. Svým způsobem je lze vidět jako pokřivené zrcadlové odrazy, jistě ne náhodou se jmenují Konstantin a Metoděj.



Větší sympatie samozřejmě vzbuzuje bývalý politický vězeň, i on je ale figura nesnesitelně sebestředná a svým způsobem odtržená od reality (to, že chápeme proč, je jiná věc - autor nabízí řadu skutečně otřesných vzpomínek na komunistické lágry). Nakonec jsou ale oba opuštěni dokonce i mladšími „spolubojovníky“, ze kterých se dávno stali politici nebo podnikatelé, chtějí „žít současností“ a jejich příliš zarputilí starší kolegové jim v tom svou zahleděností do minulosti překážejí. No a v závěru přijde dlouhá politická přednáška, ve které bývalý vězeň Živkovova komunistického režimu podrobně vysvětluje, v čem se jeho „opravdový“ revoluční anarchistický komunismus liší od „státního“ komunismu Leninova a proč je reálný socialismus spíš státním kapitalismem. Odhaduji, že podobnými tirádami nejspíš své blízké dodnes oblažuje třeba takový Petr Uhl; v inscenaci to snad bylo – doufám - míněno alespoň zčásti ironicky, ruku do ohně bych za to ale nedal. Dosti únavné to však bylo zcela jistě.

Navzdory podivnému finále je scénář - alespoň na úrovni základní teze – především díky své nejednoznačnosti docela nosný. Potíž je ovšem v tom, že Ilija Trojanow nepíše zrovna lehkým perem (tedy soudě dle divadelní adaptace, román jsem nečetl). Divadelní podoba Moci a vzdoru sestává ze spousty názorných, často až toporných a hlavně nepříliš záživných dialogů, Konstantinovy návštěvy u nejrůznějších úředníků a politiků i Metodějovy pikle jsou nesnesitelně jednotvárné (nejspíš záměrně, ale co s tím, že) a vše se tu opakuje až téměř do zmrtvění.



Samotná inscenace toho moc nezachrání. Dušan Pařízek pečlivě a jednoduše aranžuje jednotlivé situace, a když se občas pokusí o groteskní nadsázku (třeba estébácký narozeninový večírek), říkáte si, že by asi udělal lépe, kdyby zůstal vážný. Dobře vyšlo pár záměrně škobrtavých hudebních scén, hezkým nápadem jsou plynulé přechody mezi jednotlivými situacemi, kdy se z jedné postavy rázem stane jiná. To je ale trik spíše formální, stejně jako obligátní kostka a meotary (jejichž nepříliš opodstatněné použití v inscenacích tohoto typu ostatně ukazuje, že se z nich postupem času stává vyprázdněný ornament). V porovnání s aktuální „módní satirou“ Světlo v krabici Elfriede Jelinek, kterou festival začal, představuje Moc a vzdor nesporně snesitelnější podobu politického divadla, jenže málo platné, příliš intenzivní zážitek to v žádném ohledu nebyl ani tentokrát.

P. S. Autora divadelní adaptace románu se mi nepodařilo dohledat, neuvádí ho ani festivalový program ani samotné divadlo na svých webových stránkách.

Více informací o inscenaci zde
Foto Katrin Ribbe