Mikulka: Na protest! (Husa na provázku)

Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.

Diváci sice během představení projdou skoro celou budovu (hraje se na čtyřech místech), ale základní situace je v podstatě stále stejná. Čtyři mladí herci s nakažlivou energií hrají a zpívají, tedy spíš tři, protože Dominik Teleky záhy začne přehrávat různé postavy a situace z Bulgakova Divadelního románu. Do toho občas někdo zpoza scény zpívá, ruší a prohlašuje, že zkoušku mají mít „oni“, přičemž je dotyčná čtveřice nepřátelsky pohrdlivým tónem nazývána „jamáci“. (Mimochodem, role Davida Janíka je v programu označena jako „soubor, co si u toho myslí své“). Jamáci tudíž čas od času odvedou publikum jinam a tam se vše zopakuje v bleděmodrém. Přičemž je setrvale vzývána krásná Hanka Senková, tedy inspicientka, jak se lze dočíst v programu. Lze za tím vším samozřejmě tušit interní odkazy, jakožto osoba nezasvěcená jsem je ale přečíst nedokázal. Nějak zásadně mi to nevadilo. Možná dokonce spíš naopak (viz výše).

Všechny hrací prostory jsou zahlceny krámy i rekvizitami (pro neinformovaného víceméně bezpříznakovými), a v tomto prostředí se pak zpívá, běhá po stolech a nezřetelně se vyvíjí trable nešťastného bulgakovského dramatika s Nezávislým divadlem. Celé je to pojato jako absurdita, prokládaná četnými klaunériemi (zábavnými asi tak napůl, dlužno dodat). Morávek přitvrdí až v úplném finále, kdy připomene petici, kterou proti jeho setrvání sepsali prakticky všichni herci i zaměstnanci divadla Na provázku, a pak poněkud vyděračsky věnuje inscenaci Petru Scherhauferovi, Evě Tálské a dalším slavným zdejším postavám.

Ale i tak, celé to nakonec působilo jako středně povedený titul, při jehož sledování se sice nijak zvlášť neotravujete, ale taky nijak zvlášť nedojmete; intenzitou či silou sdělení vás Na protest! do sedačky nejspíš nezatlačí. Uznávám, dost možná nejsem ten správný adresát, Morávkovým inscenacím jsem se v posledních letech vyhýbal a o turbulencích na Provázku jsem informován jen povrchně. Ale kdo jím vlastně je, tedy kromě pár zarytých fanoušků a notorických nostalgiků? Po očku jsem sledoval diváky okolo sebe a neměl jsem pocit, že by na tom bylo „normální“ brněnské reprízové publikum nějak výrazně jinak než já.

Více informací o inscenaci zde
foto www divadla