Mikulka: Mýcení (Divadlo Na zábradlí)

Thomas Bernhard na Příkopech 

Při sledování Mikuláškova Mýcení se ve mně setkávaly dva protichůdné pocity, sice s různou intenzitou, ale vlastně pořád: výborně zahrané a vizuálně působivé představení tak trochu postrádalo pevnou půdu pod nohama. Výroky tohoto typu se v případě inscenací DNZ objevovaly v posledních letech docela často, v tomto případě jsou ale důvody trochu jiné, souvisí spíš s ošemetností přenášení Bernharda mimo jeho prostředí, než s typem divadla, ke kterému Mikulášek a jeho tým tíhne.



Bernhard psal své útočné tirády o docela konkrétní společnosti. Jakkoli třeba přímo nejmenoval, bylo zřejmé, vůči komu a čemu se vymezuje, co mu leze na nervy, a taky co všechno má přitom zažrané on sám v sobě a neumí se toho zbavit. V Mýcení je tohle všechno obsaženo téměř exemplárně. Na Zábradlí se vysmívají, odtahují a vnitřně bojují po divadelní stránce suverénně, velmi zábavně a také srozumitelně (snad dokonce místy až moc názorně), jenže zároveň to celé působí skoro až akademicky odtažitě.

Snobové, pseudoumělci, samolibé hvězdy a jejich banální a nabubřelé žvásty, kdo by se jim nechtěl vysmát. Silně však pochybuji, že by se tahle inscenace mohla někoho dotknout, a to dokonce i v případě, že by se někdo v některé z těch dobře zahraných, groteskně směšných, trapných a svým způsobem i politováníhodných figurek nakrásně poznal (ale nejspíš nepozná, žádný osobní útok se tu nekoná). Je to totiž vlastně úplně obecné. Obávám se, že stav, ve kterém se nachází současná česká kulturní elita, inscenace nijak hlouběji neodráží. Možná je to ale ještě trochu jinak: Bůh ví, jestli v postkomunistickém Česku vůbec existuje ona kultivovaná a sama se sebou spokojená kulturní lepší společnost, o které Bernard provokativně psal a která mu tak silně lezla na nervy (a do níž chtě nechtě sám patřil).



Potíž je v tom, že inscenátorům na Zábradlí nejspíš šlo právě o to příslovečné „tady a teď“. Proč by jinak původně vídeňské prostředí tak důsledně popražšťovali? A tak se mluví o Národním divadle, při debatě o Ekdalovi je zmíněna inscenace Divadla v Dlouhé a tamní Ekdal Jan Vondráček, dojde na "balík sebraných spisů Bělohradského", pohrdlivě jsou odfrknuti nositelé všelikých cen, od Magnesie Litery až po cenu Jindřicha Chalupeckého (příznačné ovšem je, že jmenován není nikdo a že na divadelní ocenění vůbec nedošlo). Ale vyznívá to trochu nahodile a povrchně, chybí nejen zřetelný cíl, ale i berhardovské ostří i útočná zuřivost. Výsledkem je podívaná, která se paradoxně dá docela dobře označit neoblíbenou nálepkou „nic proti ničemu“.

Abych ale nebyl nespravedlivý, raději ještě jednou zopakuji to, čím jsem začal: je to celé velmi dobře zahrané a nefalšovaně zábavné. Pokud se budeme na Mýcení dívat jako na jedovatě ironickou komedii typů, patří k tomu nejpovedenějšímu, co je v současné divadelní Praze k vidění.

Více informací i inscenaci zde
O Mýcení jsem hovořil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 28. 3 (k poslechu zde)
foto KIVA