Potisící a prvé
Dramaturg Národního divadla Jan Tošovský v reakci na glosu Jakuba Škorpila o Faustovi píše mimo jiné toto:
"Pro mě kritika může být tím, co si od ní už roky slibuju: obohacením mé práce, tvůrčím dialogem, kdy od zúčastněného a fundovaného pozorovatele dostávám smysluplnou a použitelnou zpětnou vazbu, která mi pomáhá kultivovat to, o co se pokouším. Vždy jsem věřil, že to je pravým smyslem kritiky."
Řekněme si to tedy po tisící a prvé: kritik nikdy netvoří pro tvůrce/divadelníka, ale pro čtenáře. Smyslem kritiky je sloužit čtenáři - podat mu co nejpřesvědčivější zprávu o tom, co viděl. A je jedno, děje-li se tak prostřednictvím tweetu, glosy, recenze nebo obsáhlé kritiky. Co si z takové zprávy odnese divadelník, je jen a jen jeho věc. Divadelníkovi má zpětnou vazbu poskytovat především dramaturg, nikoli kritik.
Jan Tošovský nabízí kritikovi možný "mír": pokud bude o divadelníkovi psát fundovaně, obohacovat jeho práci, vést s ním tvůrčí dialog atd. atd. Řekněme si to bez iluzí: mezi kritikem a divadelníkem nikdy k žádnému míru nemůže dojít. Kritik je s divadelníkem v permanentní bojové pohotovosti. Klid zbraní panuje pouze tehdy, pokud kritik o divadelníkovi píše hezky, pokud potvrzuje jeho představy o vlastním díle. Jakmile tenhle stav poruší, je válečná sekera znovu vykopána. A nebo si dokážete představit situaci, kdy divadelník řekne kritikovi: "Děkuji ti za již několikátou krásně zdrcující, fundovanou kritiku"?
Kritik, který se touží s divadelníkem kamarádit, není kritik, nýbrž divadelníkův potenciální píárista.
(Pro spravedlnost ale dodejme, že na kritikovi, který prošel divadelní praxí a pracoval nějaký čas třeba jako dramaturg, je tato zkušenost vidět. Vizte Zdeňka Hořínka, Alenu Urbanovou či Marii Reslovou. Je k divadelníkovi, jak to říct, citlivější, empatičtější.)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme