Škorpil: Faust (Národní divadlo)

Fričův Faust je beze vší pochybnosti velkolepý spektákl ozdobený řadou skvělých (Rašilov, Štorková, Pechlát) i velmi přijatelných hereckých výkonů. Frič vrší nápady ve velkém stylu a sluší se přiznat, že většina mu vychází. Neustále je tedy na co se dívat: ať už na „velká plátna“, nebo množství drobných (někdy i jen sotva postřehnutelných) detailů i vyložených poťouchlostí.
Jen se mi v tom všem nedařilo – a uznávám že už to může začít znít trochu otravně – nějaký větší smysl. Pominu-li samozřejmě touhu a potřebu vypořádat se s jedním z nejklasičtějších děl. (Přičemž ono „vypořádávání se“ má občas charakter spíš pubescentního vzdoru.) Volání po tématu zní možná trochu staromilsky, ale mnoho scén tu stojí jakoby sama o sobě, nesena jen oním – opakuji: jistě zajímavým a scénicky působivým – nápadem jak je „udělat“. Tato těkavá nesoustředěnost pak pro mne vedla k tomu, že v druhé půli už inscenaci lehce padal řetěz. Okouzlení režijní fantazií se začalo okoukávat a logicky se v třiapůlhodinové stopáži dostavovala i únava. Jistě, konec – jejž neprozradím - vše napraví, ale pokud jde o mne, mohl v onom na první pohled těkavém výběru z obou dílů přijít o dost dříve. Nakonec (jako asi vždy) bude záležet na naladění každého z diváků, na jeho ochotě nechat se jen (?) unášet ohňostrojem nápadů. I ohňostroj nabídne bezpočet „wow efektů“. Ale když skončí, zbude jen trocha kouře a lehce zalehlé uši.
O inscenaci jsem hovořil v pořadu Reflexe: Divadlo! ČRo Vltava 6. 4 ( k poslechu zde)